[ 3.3.2001, Linda Sokačová Kultura > Jazyk a literatura ]

Kniha Životy mladých pražských žen vyšla v roce 1998 v Sociologickém nakladatelství (SLON) v Praze, současně byla tato kniha vydána také v anglické verzi pod názvem Young Women of Prague v nakladatelství The Macmillan Press/St. Martin`s Press v Londýně a New Yorku. Tuto knihu napsaly dvě autorky: Alena Heitlingerová a Zuzana Trnková, které obě žijí v Severní Americe a situaci v České republice vidí s jistým nadhledem, toto také již v úvodu své knihy přiznávají.

Podle autorek se jedná o kvalitativní feministický výzkum, v kterém dotazovaly absolventky jedné střední zdravotní školy v Praze na jejich rodinný život, na jejich názory na partnerský a rodinný život, jejich životní strategie a také zjišťovaly jejich názory na probíhající transformaci českého zdravotnictví.

Kniha se skládá ze tří částí. V první části je nastíněna metodologie, podle které byl celý výzkum proveden, dále obsahuje vlastní analýzu života a společnosti v době komunistického režimu a postkomunistické transformace. Druhou část tvoří upravené přepisy 14 vybraných rozhovorů (ve výzkumu samotném bylo realizováno ještě dalších 9 rozhovorů, které však nebyly publikovány). Ve třetí části jsou uvedeny závěry vyplývající z celého výzkumu a je také připojen seznam témat a návodových otázek, podle kterých výzkumnice postupovaly.

Již v metodologické části knihy autorky hovoří o tom, že se řídily kritérii, které platí pro kvalitativní studie a feministicky orientovaný výzkum. Ve vlastním výzkumu však autorky zvolily polostrukturované rozhovory a často po odpovědích následovaly již připravené otázky a výzkumnice příliš nereagovaly na jednotlivé odpovědi svých respondentek. V některých případech pouze kladly doplňující otázky. Autorky používaly předem zvolené otázky a kategorie, které jim neumožňovaly reagovat na jednotlivé odpovědi respondentek a také již tímto ovlivňovaly možnost zisku nových údajů. Respondentky tak hovořily o tom, co považovaly za důležité výzkumnice a ne respondentky samotné.

Dalším problémem byl podle mého názoru způsob, kterým proběhl výběr respondentek. Podle autorek samotných se jednalo o pečlivě vybranou skupinu žen, nakonec však autorky vedly rozhovory pouze se ženami, které s rozhovory přímo souhlasily a měly chuť se výzkumu zúčastnit. Jednotlivé rozhovory byly dojednávány telefonicky a u těch respondentek, které telefon neměly žádost o rozhovor byla zasílána ve formě dopisu. Domnívám se, že tento způsob je zcela nedostačující, bylo by vhodnější tuto formu zvolit pouze jako první fázi žádosti o interview a ve druhé fázi si s potencionálními respondentkami zajistit osobní kontakt. Tato strategie mohla zajistit větší "návratnost". Rozhovory byly prováděny od listopadu 1995 do února 1996 a jedním z důvodů velkého množství odmítnutých rozhovorů mohlo být, že česká společnost měla v této době pouze malé zkušenosti s různými sociologickými výzkumy veřejného mínění a další formy sociologického výzkumu nebyly známy.

Dalším požadavkem feministicky orientovaného výzkumu, který autorky uvádějí, je narušit mocenské vztahy mezi tazatelkou/tazatelem a respondentkou/respondentem, cílem je přistupovat k subjektům výzkumu jako k partnerkám/partnerům a spolupracovnicím/spolupracovníkům. Domnívám se, že ani tento bod se nepodařilo tazatelkám zcela naplnit. K rozhovorům samotným přicházely s již předem připravenými otázkami a nedávaly proto příliš velký prostor pro respondentky samotné. Tazatelka se s respondentkou sešla poprvé až po sjednání samotného rozhovoru. Osobní kontakt při sjednávání rozhovoru samotného by mohl napomoci k navázání důvěrnějšího vztahu mezi oběma stranami výzkumu. Respondentka by přicházela již k osobě, kterou nevidí poprvé v životě. Jistě by bylo vhodné v knize uvést, jak probíhaly počáteční fáze rozhovoru, tedy jakým způsobem se výzkumnice snažily navázat kontakt s respondentkou.

Každý rozhovor v knize je uvezen krátkým popisem každé respondentky, jednotlivé údaje o respondentkách jsou přítomny i v dalších částech knihy. I když výzkumnice upozorňují na to, že je vhodné vytvořit s dotazovanou partnerský vztah, zdá se, že často ukazují své "vyšší" postavení ve vztahu tazatelka - respondentka. Pokud se jich respondentka zeptá na jejich soukromý život, je to označeno jako vyptávání na soukromý život: "Skoro jsem měla chuť si vyměnit role a zopakovat interview, když tolik stála o všechny podrobnosti z mého života"(str. 95). Pokud tazatelka v kvalitativně feministicky orientovaném výzkumu, který tak sama deklaruje, klade otázky, které se týkají soukromého života svých respondentů a respondentek, měla by být ochotna odpovídat na otázky, které jsou stejného typu jako ty výzkumné.

Kniha, jak již bylo poznamenáno výše, obsahuje i část, v které je analyzována situace v komunistického režimu - postavení žen ve společnosti, zaměstnání, rodina, politika a situace ve zdravotnictví. Na straně 24 jsou popisovány dávky, které se dostávaly ženám s dětmi a také je zde informace o mateřských školkách a jeslích. Autorky zde tvrdí, že péče v těchto zařízeních byla často neprofesionální a rodiče tam své děti dávali neradi a také to, že po roce 1989 se proti rušení těchto zařízení nezvedl velký odpor. Domnívám se, že toto tvrzení je zcela neopodstatněné, tato zařízení ulehčovala situaci ženám (a nejen jim) v éře komunismu i po roce 1989, v době rušení těchto zařízení vznikala celá řada občanských sdružení, která se angažovala v různých akcích za jejich zachování. V současné době jsou mateřské školky opět zaplněny a to ještě před přijetím návrhu ministra školství Zemana, který požaduje, aby poslední ročník mateřské školy byl pro všechny děti ze sociálních a vzdělávacích důvodů povinný. Rodiče své děti dávají do školek nejen z pracovních důvodů, ale také proto že se považují pro své děti za důležité pobyt v kolektivu se stejně starými dětmi a považují za důležité vzdělávání ještě před začátkem povinné školní docházky [MF Dnes 2000].

Obě autorky upozorňují na to, že respondentky mají často zkreslené představy o Spojených Státech v důsledku sledování různých amerických seriálů jako například Beverly Hills atd. Samy se však také nevyhnuly jistému zobecňování. V jedné části uvádějí, že Češi používají tělesné tresty častěji než lidé v ostatních evropských státech. Tato svá tvrzení však nedoprovázejí žádnými relevantními daty či údaji, která by je mohla potvrdit. Dalším takovýmto tvrzením je, že Češi nemají příliš otevřené srdce (např. k sociálně slabším atd.). Tato tvrzení se například liší od tvrzení M. Potůčka [1999], který naopak hovoří o tom, že český národ je zvyklý na různé sociální programy a podpory. Tohoto zobecnění se autorka dopustila na základě jednoho příkladu, který ji v jejím názoru utvrdil, jiné důkazy autorky nepřinesly.

Také se domnívám, že by bylo vhodnější přinést rozhovory v původní podobě bez literární úpravy. Z vlastní zkušenosti vím, že neupravovaný rozhovor může do psané řeči vnášet nové informace. V případě upravovaných rozhovorů dochází k jisté standardizaci rozhovorů, které tak nejsou čtenářům a čtenářkám předkládány v původní neupravené podobě.

Autorky se také kladly za cíl zjistit názory absolventek zdravotnické školy na probíhající transformaci zdravotnictví. Otázky, které se tímto tématem zabývaly však byly v menšině a v analýze se neobjevila samostatná kapitola, která by se toto téma snažila analyzovat. Hlavním cílem byla analýza životních strategií mladých českých žen, které dospívaly v době sametové revoluce. Autorky však vybíraly pouze z pražských zdravotních škol. Praha se však v mnoha ohledech liší od ostatních měst v České republice a je pravděpodobné, že absolventky zdravotní školy se liší od absolventek ostatních typů středních škol. Na druhé straně jsem si však vědoma, že se nejedná o kvantitativní výzkum, který si klade za cíl vytvořit reprezentativní vzorek a údaje potom zobecnit na celou populaci. V titulu knihy se potom objevu Životy mladých pražských žen.

I když se autorky odvolávají na feministicky orientovaný výzkum, zcela ponechávají stranou feministickou lingvistiku. I když se dotazují pouze žen hovoří o tom, že jejich názory se liší od ostatních Čechů nebo hovoří o tom, že tazatel a respondent někdy navážou kontakt okamžitě a jindy ne. I když se jedná o maličkosti, domnívám se, že i ty mohou ovlivnit celkové vyznění knihy.

I přes tyto nedostatky se domnívám, že číst tuto knihu není ztrátou času a ukazuje možnosti výzkumu, který není v české republice ještě dostatečně etablován. Veřejnost je obeznámena pouze s kvantitativním výzkumem a ten ovlivňuje celkový pohled na sociologii.Takovéto studie ji mohou ukázat i jiné směry a rozměry v sociologii a nejen laické veřejnosti, ale i odborné.