[ 14.2.2001, Kultura > Kultura a umění ]

[debata k filmu proběhla na mailing listu "gender-diskuse"]

Mile pritelkyne a mili pratele feminismu a odpurkyne nasili na zenach,
predkladame Vam dopis utocici na film Very Chytilove o pribehu znasilnene divky "Pasti, pasti, pasticky", na ktery mozna ani neni potreba reagovat. Dovedl nas ale k myslence, jak velke tabu stale znasilneni je, a jaky je problem uchopit ho jako tema k verejne diskusi. Reakce, pokud vime, byly zcela v tonu techto manzelu - vzdyt se ji vlastne nic nestalo, mela to nechat plavat, absurdni, nechutne (autori dopisu hovori o lasce, odpusteni a citlivosti mladych chlapcu, ktera by mohla byt otresena shlednutim filmu). Jiste mate svuj nazor (at uz se Vam film libil nebo ne!). Rady bychom poskytly verejnosti varietu pohledu ceskych feministek. Doufame, ze budete mit zajem prispet do diskuse! Lze tak ucinit na adresu lenka.simerska@ecn.cz.
Lenka Simerska

mladí manželé Jan a Marie S., Praha:
...jsem opravdu zděšen, jak bezohledné některé dnešní ženy mohou být, jak se chovají k mužům, jakoby neměli duši. Dokáže autorka pochopit, jak zraňující může takový odporný film být třeba pro citlivého a mladého chlapce? Kde ja láska, soucit, odpuštění? Je mi to naprosto nepochopitelné... Musí český film ztratit svou krásu. aneb budeme se nyní často vracet z českého filmu znechuceni? Bohužel, velmi zklamáni a znechuceni jsme se vrátili před vánocemi z posledního filmu režisérky Věry Chytilové - Pasti, pasti, pastičky... a fakt, že film má již svou premiéru dávno za sebou, nás vedlo k otázce: jsme národ kultivovaný s kořeny hluboko v minulosti, se skutečnou kulturní tradicí, s vlastní hrdostí, před vstupem do Evropy tak aktuální, nebo jen houf ubohých hlupáků, kteří neumějí říci nahlas pravdu: Váš film je odporný a ubohý ! Paní Věro Chytilová, styďte se ! Co dala paní režisérka tímto filmem nám, našim přátelům, našim dětem? O kolik si lidé budou blíž, po shlédnutí takového snímku, kde zvrhlý výsměch a vulgárnost jsou divákovi vnucovány jako úžasná věc? "Váš snímek "jedinečným" způsobem dusí poslední zbytky gentlemantsví, ušlechtilosti a zdravé úcty právě k ženám - vy úžasná feministko! K našemu velkému zklamání z něj čiší bezohlednost a zvrhlost. vnášíte mezi své okolí nemilosrdnost, z které nikdy nevzešlo nic dobrého." Paní režisérka nám předvedla trapnou frašku, s humorem - dejme si ruku na srdce - s úrovní IQ houpacího koně, v lepším případě nerozumného pubescenta. Dokázala nám, jak z ne příliš přitažlivého případu vytvořit snímek, který by nám nastavil zrcadlo osobní tragedie několika lidí? Naopak ! Mělké pojetí s vulgárním podtextem a s "humornými" scénami ze zmrzačení, je ještě zrůdnější než je sama tragedie kriminálního případu, a to jistě cosi napovídá - je to pojetí velmi mírně řečeno úchylné. Nechutné vtipy typu pojídání jídla obsahující mužská varlata. co jste zač paní Chytilová ?? To, čeho se dopouštíte, je ve své podstatě trestuhodné. V Americe byste za snímek, který přináší morální a pro někoho i osobní úhonu zaplatila těžké peníze. Anebo k tomu ještě dojde ? Zapomíná tak paní Chytilová, že nenávist je příliš nebezpečná a dvousečná zbraň? Ví, kolik přátel zřejmě ztrácí a jakou daň platí za bezohlednou vulgárnost, která nikdy nenahradí kvalitní, poctivé zpracování? A ví ještě, co je třeba malé štěstí jen z jediné darované květiny, protože se z onoho obdarování s mohou radovat oba a společně? Zřejmě se ocitá sama ve své vlastní pasti. Paní Věro Chytilová, stáváte se ostudou českého filmu. Vážený, tak mnohdy skvělý, pane Donutile, kam jste klesl? Vyzýváme Vás k omluvě českému divákovi. "Český filme, chceme si tě vážit" Nechceme, aby se český film stal před naším zrakem symbolem braku. Není nám lhostejná kultivovanost, vkus a lidskost naší společnosti, protože zde chceme nacházet své přátele a vychovávat děti. S vděčností přijmeme fakt, když se o popularitu naší výzvy zaslouží jiní a schopnější. děkujeme.

Pavla Frýdlová:
filmová publicistka a členka pražské Nadace Gender Studies
Od premiéry posledního filmu Věry Chytilové Pasti, pasti, pastičky uplynul již téměř rok měsíce a zdálo se, že kritické spory již pomalu utichly. Těch, kteří režisérku vzali na milost, bylo minimálně, většina článků a kritických rozborů filmu byla neobvykle ostrá a mnohdy až nepochopitelně zlá. Ostatně podobná smršť kritiky není v dlouholeté kariéře první dámy českého filmu žádnou výjimkou, její filmy vždy provokovaly a vyvolávaly neadekvátní reakce. Není příliš tvůrců, kteří se mohou pochlubit tím, že jejich film se stal dokonce předmětem interpelace v parlamentu, jako tomu bylo v roce 1967 u Sedmikrásek. Skutečnost, že k podobnému excesu dnes nedošlo, může svědčit o vyšší úrovni zákonodárného sboru, ale zároveň i o dnešním nesrovnatelně menším společenském významu filmu a umění vůbec. Je asi málo pravděpodobné, že Pasti se stanou kultovním filmem několika generací jako před třiceti lety Sedmikrásky, ale téměř sto tisíc diváků, které poslední dílo Věry Chytilové dosud vidělo (v českých kinech), je víc než slušnou bilancí. Pasti, pasti, pastičky tak z hlediska návštěvnosti patří mezi nejúspěšnější české filmy poslední doby.

Co tedy tolik rozčílilo filmovou kritiku a popudilo mnohé diváky? Asi ne tolik námět - vycházející ze skutečné události, kdy dva muži znásilnili ženu, která vzápětí využila svých profesních znalostí a vykastrovala je - jako spíše způsob, jakým režisérka tento anekdotický příběh využila ke sžíravému pohledu na stav dnešní společnosti. Ve své téměř apokalyptické vizi dnešního světa místy sahá až na práh fyzické nevolnosti, když balancuje na hranici mezi drsností obou činů a jejich černogroteskním aranžmá. Jistě nelze přehlédnout, že právě ve snaze postihnout co nejvíce současných nešvarů, od stupidity reklamy, přes snobství zbohatlíků, po korupci mocných, se děj ve druhé části filmu zbytečně rozbíhá do šíře. Stejně tak je evidentní, že i hlavní dějová linie je oslabena nevěrohodnou figurou hrdinčina partnera, učitele a ekologa, v rozpačitém podání Luboše Svobody. S mnoha výtkami a výhradami - jako je nadměrná rozvětvenost pobočných motivů, zálibné pohrávání si s banalitou, respektive její vychutnávání až na dno trapnosti - lze jistě souhlasit, ale většinu těchto rysů najdeme i v režisérčiných předchozích filmech, které byly právě pro totéž vynášeny. Režisérčino vidění světa bylo vždy sžíravě ironické, vzpomeňme na Panel story nebo na Kalamitu. Pouze svůj moralistní prst vztyčila tentokrát ještě o hodně výš.

Co se tedy změnilo? Změnil se náš způsob vnímání, nechceme už slyšet hořkou pravdu, byť by byla sebezřejmější? A nesvědčí onen křik velké části kritiky spíš o tendenci rychle zatratit druhého, pokud zrovna neříká to, co ostatní chtějí slyšet? Už samotným podtitulem filmu - "Feministicko-pesimistická černá komedie" - nahrála režisérka vědomě na smeč: naše xenofobní společnost vnímá slovo feminismus jako rudý šátek hozený býkovi. I o tom svědčí kampaň proti filmu Věry Chytilové, o netoleranci k názoru druhého.

Snad nejpřekvapivější je zjištění, že při srovnávání neadekvátnosti obou činů - znásilnění a kastrace - se nikdo nezamyslel právě nad klíčovou scénou znásilnění, respektive nad jejím závěrem, kde byl jen nepatrný krůček k vraždě v afektu. O tom jak je tento okamžik zrádný by mohli vypovídat ani ne tolik kriminalisté a psychologové, jako právě znásilněné ženy. Stal by se pak film kriminálkou, na jakou jsme zvyklí, vše by bylo v rámci žánru trochu nereálné a tím pádem v pořádku?

Bylo by samozřejmě mylné pokládat Pasti, pasti, pastičky za film pouze o znásilnění. Je hlavně o mužské potřebě zmocňovat se světa, dobývat, brát si a osvojovat, mít moc, třeba i za cenu násilí. Právě Věra Chytilová jako nikdo jiný díky svému stálému tématu věčného sváru mezi mužem a ženou umí důsledně popsat princip mužského přístupu ke světu, jímž jsou poznamenány dějiny lidstva a 20. století s jeho válkami a násilnostmi obzvlášť. Ostatně současná politická aréna pojímaná jako kolbiště, v němž jde o vítěze a poražené, je toho rovněž názorným příkladem...

Na rozdíl od mnoha svých kolegů si myslím, že Věra Chytilová vytvořila nejen svůj vůbec nejlepší film posledních deseti let, ale udělila jím zároveň lekci většině svých mnohem mladších kolegů režisérů. A to nejen lekci z brilantní filmařiny, ale i z přístupu k filmu jako osobní výpovědi. Zůstává mezi českými filmaři vlastně jediná, kdo vůbec cítil potřebu vyjádřit se k naší současnosti. Ostatně to tak dělala vždy, kdy měla možnost.

Alexandra Berková:
nevím, co se mělo mladých chlapeckých duší dotknout - ale je jasné, že násilí na ženách v naší barbarské zemi je chápáno jako něco "děsně O.K. a chlapáckýho" - vychází to dle mého z moskevského vojenského buranství - alespoň na filmech s Oldřichem Novým tahle hulvátská arogance vůči druhému pohlaví není znát - to až popřevratové veselohry přejaly tu pasáckou samozřejmost. Ta dnes zní i z médií; "a co holky, vybral bysis?" (Otakáro Schmidt) "Choděj vám sem nějaký ženský úklízet? nebo si uklízíte sami?" (redaktor Na vlastní oči, TV Nova) "vona každá ví, jak dlouho má utíkat" psycholog (!!) Borecký kdysi při Respektování o násilí na ženách apod. Přimlouvám se za debatu o násilí na slabších - o finančním násilí na finančně slabších, fyzickém násilí na fyzicky slabších apod - protože se tam vejde i týrání dětí a vůbec oficielně žehnaná pasácká vulgarita - fízlem užívaná droga pocitu převahy - a hlavně budou laskavě vnímat i ti a ty, co tvrdí, že feminismus je blbost a jich se to netýká apod.- dostalo by se to na obecnější úroveň a aspoň se bude veřejně proklamovat: "kdo chceš ovládnout bližního, vyhledej lékaře." aby bylo jasné, že JAKéKOLI násilí na slabším jest projevem duševní nedostatečnosti - nikoli príma fajn frajeřina. Neb buran jest primitiv, který se za svůj primitivismus stydí, neváží si ho ani sám sebe - a všemožně se to snaží zakrýt hlukem, kolektivismem, násilím. Pak snad bude méně blazeovaný nezájem o týrání dětí a žen - což se zatím sublimuje jen na zvířata... chtělo by to vlákat do debaty blby velkého formátu jako je Plzák a předmět diskuse předložit jako věc veřejnou, aktuální a všech se týkající.

Petra Jedličková:
Film ma v celku dobry zamer, avsak nestastne zpracovani. Jakoby se autorka bala venovat se vaznemu tematu vazne. Cesti filmovi umelci, zda se, pojimaji soucasne problemy spise formou frasky, komedie ci cerneho humoru. Tema znasilneni je jiste vazne tema, ale podle meho nazoru ho Chytilova jeste vice zdiskreditovala, protoze ho pojala jako hru na pomstu, cerny humor a cynickou frasku. Do pribehu vlozila zbytecne moc agresivity a cynismu tam, kde to tematu naopak uskodilo a humorne zpracovala ty sceny, ktere mely zustat vazne. Vsechny vztahy mezi muzem a zenou jsou v jejim filmu priserne pokrivene. Zeny jsou zaludne, agresivni a muzi jsou prasata. Sex je pojiman jako ustredni tema a zobrazen velmi cynicky. Tema znasilneni vsak nema podle meho nazoru nic spolecneho se sexem. Naopak, Chytilova zde jeste vice podrthuje stary predsudek. Sex je vsak ustrednim tematem filmu, je prilis zvyraznen a vyvovalava predstavu, ze do sexulanich vztahu mezi muzi a zenami patri i znasilneni. Samotny akt znasilneni byl podle meho nazoru dost nestastne zfilmovan a asi take diky hercum, kteri jej sehrali, mel spise humorny nadech. Dusledky "pomsty" byly zase naopak vyobrazeny tak, ze nakonec postizeni vypadali vice nasilnici nez znasilnena a divak se tak spise priklani na jejich stranu (proto asi ty vykriky o mladych chlapcich). Misto aby byla vyobrazena hruznost vlastniho aktu a jeho nasledku na zene, bylo hruzne vsechno okolo (opakujici se motiv kastrace, vztahy, sex). Co bylo feministickym manifestem, jak autorka svuj film nazvala? Pomsta zen "stejnou minci"? Vlastni tema? Nevim. Jedinym silnym "feministickym" momentem filmu je rozhovor mezi obeti znasilneni a jejim pritelem, ktery ji rika, ze ji "odpousti". Na pozadi, jake tomuto cinu dala Chytilova vsak tyto a jine momety zcela zanikaji. Je to jako namalovat tuzi grafiku na barevny ubrus.

Jsem rada, ze tento film, autorka i toto tema dostalo moznost vyjit na verejnost. Skoda, ze se to nepovedlo tak, jak bylo toto tema filmove zpracovano v povedenejsich dilech.