[ 14.2.2001, Diana Benšová Kultura > Jazyk a literatura ]

Fantasy literatura je dle mého názoru koncipována jako pohádky pro dospívající a mladé muže. Vzhledem k tomu, že nemám k dispozici žádné údaje o výzkumech týkajících se čtenářů fantasy, musím založit svou tezi na osobní zkušenosti a dojmu, kterým na mi fantasy literatura působí.

Základním východiskem je skutečnost, že převážná většina autoru fantasy jsou muži ( samozřejmě až na čestné vyjímky), tedy jejich dílo zákonitě odráží svět z mužského pohledu, a to převážně v podobě, která reálně neexistuje, ale v jaké by muži tento svět chtít míti. Fantasy literatura se také hemží skrytými (nikde více nikde méně) sexismy. Takže pokud připustíme, že má na čtenáře určitého věku veliký výchovný vliv, musíme si také přiznat, že v tomto směru bude mít socializační vliv na posilování tradičních genderových schémat. Samozřejmě, že existují i vyjímky, ale těch je velmi poskrovnu. Dokonce i The Earthsea quartet z pera Ursuly LeGuin je spíše mužským pohledem, což se mírně mění v posledním dílu - Tehanu.

Pokud už se čirou náhodou vyskytne hlavní ženská hrdinka pak se téměř zaručeně chová jako král, šermuje jako všichni tři mušketýři a má šestý smysl jako Vinnetou. Jinak možnosti uplatnění žen ve fantasy kolísají nikde mezi zakletou princeznou ve věži a čarodějnicí ,ať zlou či hodnou, vždycky "hnusnou jak noc" (samozřejmě s čestnými vyjímkami).

Přístup k roli žen se značně liší u jednotlivých autoru. V zájmu zachování logičnosti postupu musím začít u J.R.R.Tolkiena, neboť on se velmi zdařile ženám vyhýbá téměř v jakékoliv podobí. Pouze občas lze vysledovat tendenci ke sporadickému zařazení ženského elementu, buď coby téměř bohyni (či zcela bohyni, neboť jeho pantheon je zcela vyvážený, i když s typickými prvky rozdělení zodpovědnosti bohu. Řekla bych, že Valinor je jediná část světa, kde je dostatek žen) či jako objekt lásky a nenávisti.

Určitá objektovost v přístupu k ženám je typická pro mužskou literaturu všeobecni a je spojována s pasivní připsanou rolí v našem reálném světě. Svět, ačkoliv uměle vytvořený, nese všechny prvky tradičního či moderního patriarchátu. Netvrdím, že literatura patriarchát spoluvytváří, ona ho spíše odráží, ale na druhé straně v nás upevňuje představu o jeho "normálnosti" a o neexistenci nějakého alternativního uspořádání.

Tedy toto byl první přístup - ženy pokud možno nezmiňovat a když už je to nevyhnutelně nutné, tak je podávat zcela očištěné od jakéhokoliv lidství (tedy zcela symbolicky).

Druhý přístup je o něco realističtější. V nim jsou ženy podávány jako něco méněcenného, nesvéprávného leč roztomilého a občas i nebezpečného. Ženu najdeme ve všech částech příběhu jako matky (třeba Tolkien se úspěšně vyhýbá i těm), sestry, manželky, čarodějnice a kněžky. Role, ve kterých se mohou vyskytnout jsou omezenější než repertoár mužský a je jakýmsi pravidlem, že vzorem autorovi je evropský středověk a čím rannější tím lépe. I když je hlavní hrdinka žena (jev to velmi řídký) je společnost, ve které vyrůstá patriarchální a z nějakých důvodů jí tolerují její "mužnost". Tímto důvodem muže být, že je jediným dítětem panovníka.

Ženy jsou převážně diskriminovány na poli magie a to otevřeně i skrytě. Otevřeně v tom smyslu, že nejsou připuštěny k magickému vzdělání (LeGuin, Pratchett) nebo skrytě prohlášením o jejich nedostatečném nadání k magii, případně i odsouzením ženské magie - čarodějnictví, jakožto vývojově nižšího stupně magie a dále snižována svou bylinkářskou podobou. Mužská magie je podávána jako ta jediná opravdová a racionální !! Racionalizací magie (což mi osobně přijde jako absolutní nonsense) se muži stávají vůdci i v těchto směrech, ačkoliv z evropské historie víme, že magie byla vždy doménou žen, na což ve středověku krvavě doplatily.

Hezká vyjímka je kniha Equal rites od Pratchetta, kde se bojuje o připuštění talentované dívky na Neviditelnou univerzitu. Je to jediné kniha, která jen potvrzuje pravidlo, že normální je nevpustit je. Ono u Pratchetta jsou i ty čarodijnice jaksi vzaty na milost a jsou sice ošklivé, ale vtipné a hodné. Zároveň v pozdějších dílech je jejich magie uznána jako jiná, ale nikoliv horší než mužská.

Velmi pěkná je partie, ve které vysvětluje, co to je "headology". Ono to spočívá v tom, že čarodějnice pracují s lidskou psychikou a půlka věcí se dá vyřešit "kouzlem" bez použití magie. A tento přístup je nakonec shledán velmi praktickým i mužskými mágy, čímž vzniká nová škola "čarování bez magie". Tento moment je možno chápat jako vítězství ženského principu nad mužským, ale klasicky to končí pouze akceptací odlišností do mužské části spektra. Umělá dichotomie principu, které jsme si zvykli označovat jako aktivní (mužský) a pasivní (ženský), je ve fantasy literatuře obzvlášť zakořeněná.

Je také velmi běžné zachraňovat hrdinky před zavilými zloduchy na poslední chvíli a tvářit se, že bez pomoci mnoha set hrdinu by byly princezny už dávno vyhynuly, protože svět se hemží černokněžníky a černými rytíři a draky, kteří je buď chtějí sežrat anebo s nimi splodit nějaké nepovedené potomky.

Dalším možným přístupem je "pygmalionovské" schéma (Morressy), kde dívka (samozřejmě zcela neposkvrněná) je sice krásná, inteligentní a chytrá, zároveň také nejlépe velmi vznešená. Hlavní hrdina si jí nikde najde a musí si jí odčarovat, pokud to neumí musí nikoho přimět, aby to udělal za něj. Pak jí musí všechno naučit, protože ona všechno zapomněla a zcela logicky se do sebe zamilují. Časem zplodí mnoho potomků a jsou velmi šťastni. Toto zní jak osnova pro jakýkoliv ženský román, a kdyby tam nebyla magie, pak by jím klidni mohl být. U Morressyho nedochází k přímé diskriminaci na základě pohlaví, ale jeho knihy jsou plné patriarchálních klišé, a jak by taky ne, když se celý děj odehrává v jakémsi fiktivním středověku.

Magie je zde rozdělena na černou a bílou. Překvapivě nedochází ke spojení černá - čarodějnice a bílá - mágové. V principu je jakákoliv magie otevřena komukoliv, pokud má magický talent. V praxi to ale vypadá jinak (napo. na sněmu mágů - něco na způsob profesní komory - není ani jedna žena). Hrdina zásadně odjíždí za prací a nechává svou ženu doma čekat a starat se o domácnost. Časem jí vychová natolik, že může jezdit s ním a pomáhat mu, protože jí už naučil čarovat dostatečně. Přinejmenším si jí vzal za ženu a uznal ji za svou partnerku a ne jako Ged, který jí prosti odložil a odešel dál.

Myslím, že bych mohla přestat dštít oheň a síru na fantasy literaturu a shrnout to. Vzhledem k tomu, že je to literatura, která odráží mužská přání a ideály (částečně i ženská - samozřejmě) , na které působí socializační tlaky a zažitá realita, je relativně logické, že vypadá tak jak vypadá. Je velmi poplatná pohádkám a historické realitě. Nemusím si asi klást otázku, proč se v žádném díle nevyskytuje matriarchát coby hlavní a všeobecni praktikované uspořádání společnosti, neboť masochistické mužské autory asi v tomto oboru nemáme a u ženských autoru převažuje snaha se mužům vyrovnat či se jim alespoň podobat, takže přejímají jejich schémata, aby je porazily jejich vlastními zbraněmi.

Je jasné, že se mi nepodařilo nastínit všechny genderové stereotypy, které se objevují ve fantasy literatuře a musím dodati, že jsem to ani neměla v úmyslu. Považovala jsem pouze za vhodné na tuto odvrácenou a patriarchální tvář upozornit.