 |
|
 |
DISKUSE
Online diskuse probíhá k tématům ve vyznačených rubrikách. Máte-li
tip na nové téma k debatě, napište nám do redakce@feminismus.cz.
Podpořte výzvu ke stažení billboardu firmy NOKIA!
Několik osobností a ženských organizací podalo Radě pro reklamu výzvu ke stažení billboardu "Nebezpečně volné ruce" propagující hands free od firmy Nokia.)
datum:
8. 4. 2004 autor:
REVO
.. |
Rok od války v Iráku: Pryč s imperialismem!
Hlad a rasismus žene Romy k rabování
25 let íránské islámské republiky
Všichni se ptají, co je to ten REVOCAMP
Lenin zemřel před 80 lety
Madridský masakr nesmí posadit Aznara do sedla
Šmejd měsíce: Josef Pavlata, senátor ODS za Prahu 9
Nezaměstnanost: skvělá příležitost pro nadvládu mezinárodních korporací
Rozhovor s členem REVO Slovensko
Prohlášení ke Světovému dni proti válce a okupaci
Rok od války v Iráku: Pryč s imperialismem!
Minulý rok touto dobou začala válka USA a jejich spojenců proti Husajnovu Iráku. Záminkou bylo, že Husajn vlastní zakázané zbraně hromadného ničení, a pod hesly „vývozu demokracie“ či „Husajn je horší než Hitler“.
Avšak zbraně hromadného ničení jako by se propadly do pekel někde pod iráckou pouští, jejich existence se neprokázala, jak ostatně předvídali i někteří inspektoři OSN, a od hájení jejich existence dává ruce pryč i šéf CIA.
Pomalu ustupovat začínají i politici, kteří válku vedli. Blair připouští, že zbraně se možná nenajdou, ovšemže jen z toho důvodu, že jsou dobře zakopány v irácké poušti.
Bush začíná válku postupně svádět na existenci Husajnových programů na výrobu zbraní hromadného ničení, pokud by takové zbraně skutečně neexistovaly - teze, že Irák je schopen zakázanými zbraněmi zasáhnout Velkou Británii během 45 minut, se tak rozplývá stejně jako tzv. uranová stopa, podle které měl Irák nakoupit v Nigeru uran a kterou použil Bush ve svém projevu při obhajobě začátku války.
Nelze tvrdit, že Husajn takové zbraně stoprocentně nevlastnil. Nepřímé důkazy se mohou skutečně najít, např. obchodní smlouvy západních zbrojařských firem na dodávku zbraní hromadného ničení Iráku v době, kdy byl ještě spojencem USA ve válce proti Íránu. Ale za zveřejnění takových důkazů by asi Bush a Blair nikomu nepoděkovali.
Pokud je Husajn „horší než Hitler“, museli by potrestat i ty firmy, které mu zbraně poskytly, stejně tak by museli potrestat ty politiky, kteří s Husajnem navázali spojenectví - a diplomatické styky USA s Irákem navázal osobně dnešní ministr zahraničí USA Donald Rumsfeld.
Husajn měl představovat hrozbu tím, že mohl prodat zbraně teroristům, proto musel být Irák obsazen. Ale firmy, které je Husajnovy prodaly, nejsou dodnes nijak potrestány.
Pokud by se existence zbraní hromadného ničení prokázala, museli by se zastánci války vypořádat s dalším problémem - proč je Husajn nepoužil? Je přece „horší než Hitler“, a ten by neváhal…
Mediální masáž sice musí vyobrazit nepřítele v co nejhorších barvách, ale občas zajde tak daleko, že si odporuje.
Bushova vláda mezitím luštila jiné otázky. Ještě v případě bombardování Jugoslávie v roce 1999 Clintonova vláda řešila otázku, jestli člen NATO může vojensky zasáhnout na území státu, který žádného člena NATO neohrožuje, a tím porušit mezinárodní právo a vlastní smlouvy Severoatlantické aliance. Článek smluv NATO zakazující „preventivní údery“ byl již za Clintona v očekávání věcí příštích „preventivně“ zrušen, Bushova vláda se mohla potýkat jen s problémem vojenské agrese proti vůli OSN.
Otázka preventivních úderů od doby bombardování Jugoslávie se u války v Iráku ocitla na kvalitativně vyšší úrovni - nikoli jak obhájit porušení mezinárodního práva, ale jak potrestat ty státy, které porušení mezinárodních dohod odmítnou?
Po vojenské výhře, a tím i po splnění oficiálního cíle války, vyvstala nová hesla, tentokrát o politické a ekonomické obnově Iráku. Obnova ekonomiky, to zní altruisticky, jako ochota pomoci zemi zdevastované diktaturou a embargem OSN.
Skutečný stav vypadá tak, že se do Iráku nahrnuly americké firmy, většinou úzce spjaté s politiky vedoucími válku, aby si namastily kapsy na irácké ropě, našly nový trh pro své výrobky a s nárokem na koupi výrobních prostředků, dosud patřících iráckému státu, v plánované plošné privatizaci.
A jaké bylo zklamání spojeneckých států USA, když jejich firmám bylo odepřeno právo účastnit se lupu - fráze o boji za dobrou věc proti Husajnově diktatuře při obhajobě účasti ve válce se změnily v lamentování nad tím, že za svou účast ve válce by i spojenecké státy měly mít nějaký profit.
Samozřejmostí bylo, že státy, které odmítly do války jít, nebyly na „ekonomickou obnovu“ přizvány. Nejde totiž o ekonomickou obnovu, ale o ekonomické ovládnutí, a byl to ten nejlepší způsob, jak USA mohly potrestat státy, které Bushovu válku odmítly podpořit.
Politická obnova, to zní hrdě, v diplomatické řeči imperialismu se jí už tradičně snad nerozumí dosazení demokratické vlády, ale vlády loajální. Taková politická obnova může zahrnovat svržení legální vlády v Chile r.1973 a dosazení Pinochetovy diktatury, svržení nacionalistické vlády v Íránu r.1953 a dosazení diktatury šáha, podporu polofašistických řeckých pučistů v 60. a 70. letech až po podporu Husajnovu Iráku v době, kdy byl ještě služebníkem USA v oblasti Perského zálivu, a dokonce po podporu finanční pomoci Talibanu v době, kdy USA potřebovaly v Afghánistánu prosadit prozápadní vládu, která se aktuálně zmítala ve válce s vojsky SSSR.
S trochou bushovského „myšlení“ by se jeden neudržel a pomyslel si, že Bush „je horší než Goebbels“.
Před rokem vyšly miliony lidí do ulic, aby protestovaly proti válce v Iráku. Dnes, rok po začátku války se ukázalo, že měly pravdu, totiž že:
- odůvodnění pro válku bylo smyšlené
- šlo o dobytí surovinového bohatství a zakázky pro korporace
- vojska USA nejsou vítána jako osvoboditelé a Iráčané kladou odpor okupaci
- Irák je nadále vojensky okupován „spojenci“ a Iráčané dosud nemají svou vládu
- Již několika dalším zemím bylo vládou USA vyhrožováno vojenskou intervencí
REVO mělo pravdu, když před rokem říkalo, že pokud se nepodaří válce zabránit, musíme stát za porážkou vojsk USA a jejich spojenců, že právě toto je jediný pokrokový výsledek války. A že jsou tudíž nezbytné masové stávky proti válečnickým vládám, blokády transportů vojenské techniky a další masové přímé akce.
Mocné protiválečné hnutí však mělo ve svém čele vůdce, kteří zůstali jen u bezmocného pacifismu - tím neodzbrojili Bushe a Blaira, ale protiválečné hnutí samotné.
V hnutí proti každé příští válce se z tohoto selhání musíme poučit, nenechat ho brzdit reformistické vůdce, nenechat se odradit od použití bojovných metod a přijetí antiimperialistického stanoviska.
V otázce války totiž nejde o to, jaký politik je horší, zda Bush nebo Husajn. Nebudeme zastírat zvěrstva páchaná Husajnem nebo jiným diktátorem a nad jeho svržením nikdo z nás skutečně slzet nebude. Ovšem po vyhrané válce totiž americký a britský imperialismus ovládnou další zemi, otevřou ji svému drancování, využije její levnou pracovní sílu a zmocní se jejích surovin.
Imperialismus je aktuálně největší hrozbou planetě, hrozí ji v podobách ekologické katastrofy, hladomorů a dalších válek. Svou celosvětovou povahou je schopen zničit životní a sociální podmínky na planetě daleko efektivněji než kterýkoli jiný systém.
* * *
Hlad a rasismus žene Romy k rabování
Ve středu 18. 2. začalo rabování na některých místech východního Slovenska, další následovalo v pondělí 23. 2. a v úterý v Trebišově proběhla demonstrace asi 400 Romů proti radikálnímu snížení sociálních dávek a došlo ke střetům hlavně mládeže s policií.
Jeden už si představoval titulky fašistických plátků o tom, jak „cikáni nechtějí pracovat a chtějí jen žít ze sociálních dávek. Když se jim na ně sáhne, tak kradou.“ K takovému vysvětlení není v rasistické společnosti nikdy daleko.
Jenomže nic není tak jednoduché, jak vykládají pravičáci. A k nim se přidávají média.
Většina slovenských médií a politiků zahájila tažení proti „barbarům“, označila rabování za čistě kriminální a hned začala spekulovat o tom, jak je vše organizováno tzv. úžerníky - lichváři, kteří půjčují chudým Romům peníze za nepředstavitelně vysoké úroky.
Česká média se zpočátku tvářila „objektivně“, přiznávala sociální příčiny nepokojů - často zdůrazňovala, že „čeští Romové mohou být rádi za to, jak se u nás mají, a že by si neměli stěžovat“. Posléze však přispěchala s katastrofickými vizemi exodu statisíců slovenských Romů do Česka. Časopis Ekonom ale nevidí vše tak černě: „V čem je tedy slíbená dobrá zpráva? Romové, kteří uvízli v pasti absolutní chudoby a segregace, už podle všech expertíz nemají sílu, aby se vydali kamkoliv na pochod.“ Vskutku „dobrá zpráva“, že jsou na tom lidi tak špatně!
Oběti obnovy kapitalismu
Romové byly první, kdo po roce 1989 přišli o práci. Na východním a jihovýchodním Slovensku zkrachovala a byla uzavřena většina podniků, nezaměstnanost je zde obrovská. Nalezneme zde tzv. hladové doliny, kde jsou celé vesnice a městečka s drtivou většinou nezaměstnaných. Na Slovensku se nezaměstnanost podle oficiálních čísel pohybuje nad 15% a v průměru je na jedno pracovní místo 33 uchazečů. Na východě je situace daleko horší.
Sehnat práci je velmi obtížné pro „bílého“ Slováka, pro Roma v rasistické společnosti je to prakticky nemožné.
A tak romské osady, chudinské slumy za městy, narostly do obřích rozměrů. Také jejich počet vzrostl z 200 v roce 1989 a na dnešních 700. V těchto osadách chybí základní vybavení - voda, elektřina, kanalizace. Tlačí se zde početné rodiny v těsných chatrčích. Nejoptimističtější odhady hovoří o tom, že v naprosté chudobě zde žije 150 tisíc Romů.
Romové na východním Slovensku tak již více než deset let nemají práci a jsou nuceni žít ze sociálních dávek.
Současná neoliberální vláda premiéra Dzurindy si sociální situací nejchudších příliš vrásky nedělá. Zatímco si poslanci zvýšili platy o 6000 Sk a ministři o 9000 Sk, sociální dávky, důchody, apod. byly brutálně osekány. Bylo zavedeno placení za zdravotní péči a chystá se zavedení školného na vysokých školách.
Početná romská rodina, která dostávala sociální dávky ve výši 18 000 Sk, po této antireformě musí vystačit s 6-7 tisíci (přitom ceny jsou na Slovensku po daňové reformě vyšší než v ČR).
Výbuch nespokojenosti na sebe nenechal dlouho čekat. Není divu, že přišel nejdříve ze strany Romů, kteří jsou na tom nejhůře a mají také nejmenší šanci se z této situace dostat.
Romské nepokoje překryly zprávu, že Světová banka pochválila Slovensko za reformy - za ty reformy, které k těmto nepokojům bezprostředně vedly.
Jak v Latinské Americe
Televizní záběry z romských nepokojů byly jak vystřiženy z nejchudších zemí Latinské Ameriky. Brutální razie policie v osadách, mlácení bezmocných na zemi, hladové nepokoje - to nebyla Bolívie nebo Ekvádor, ale obrázky z „budoucího středoevropského tygra“ - jak Slovensko nazývá premiér Dzurinda.
Slovenská vláda zareagovala politikou cukru a biče… jen bez toho cukru.
248 policajtů v Trebišově okolo půlnoci na středu 25. 2. zatlačilo protestující Romy do osady, kde obklíčili na 4000 romských obyvatel. Vláda povolala posily a na východ do oblasti nepokojů bylo převeleno 2100 policajtů a 6000 vojáků. Docházelo k masovému zatýkání podezřelých z rabování.
Za policejními kordony stojí stovky Romů a křičí „Chceme práci! Máme hlad!“. Policie používá obušky a vodní děla. 20 000 policistů je v pohotovosti. Jde o největší pohyb ozbrojených sil na Slovensku od roku 1989. Policie hlídá supermarkety.
Ve obci Trhovište křičí mladý zoufalý Rom, „Bude válka. Máme zbraně. Nemáme jinou možnost, naše děti pláčou hlady. Nechceme sociální dávky, chceme práci.“ Předtím byl automechanikem. Při shánění práce je odmítán, protože je Rom.
Média tvrdí, že Romové rabují hlavně alkohol a cigarety. Dobře placení novináři, kteří nikdy nepoznali, co je to hlad, a nebyli nikdy nuceni rabovat, náhle vyprávějí, jak má takové správné rabování vypadat - je přitom podle nich zřejmě třeba v klidu chodit mezi regály a u každého produktu řádně zvážit, zda právě tento výrobek se sluší vzít.
Tvrdit, že rabování za bílého dne ve stovkách lidí je kriminální aktivita, je vskutku velká hloupost, či spíše záměrná demagogie. To není metoda kriminálníků, to je metoda hladových.
Takové rabování není nic typického pro Romy, jak se snažila naznačovat mnohá média. Hromadné „nákupy bez placení“ jsme mohli v 90. letech vidět například i v Kanadě, kde se chudí a nezaměstnaní shromažďovali před supermarkety, pak do nich najednou vtrhli a vzali si potraviny. Romské rabování bylo jen více živelné, protože přišlo jako reakce na náhlé snížení sociálních dávek na méně než polovinu. Navíc i v některých českých médiích se objevily zprávy, že se k Romům na některých místech přidali i „bílí“.
Rabování nebylo věcí „krve“, ale výsledkem chudoby a bezvýchodnosti.
Reakce
Později vláda ohlásila 12 nových opatření na „zmírnění dopadů“ sociálních reforem na Romy.
To zahrnuje taková „radikální“ opatření, jako je zvýšení tzv. aktivačního poplatku z 1000 Sk na 1500 Sk. Znamená to, že ten, kdo provádí obecní a veřejné prospěšné práce - například práce při těžbě dřeva organizované obcemi - dostane tuto částku jednou za měsíc.
Otrocké práce - to má být řešení? Vidět tak Dzurindu, jak dře v lese za 1500 Sk na měsíc!
Nejpopulárnější opoziční vůdce Robert Fico řekl, že nechápe nečinnost vlády v této napjaté situaci, „Bojím se, že lidé (Romové pro něj asi nejsou lidé) vezmou spravedlnost do vlastních rukou, vytvoří domobrany a vyřídí si s Romy své účty.“
Nejodpornější populismus tohoto „mladého dynamického politika“. Jedním slovem kritizuje vládu tak, aby si tuto kritiku mohl vyložit každý po svém - buď jako kritiku sociální politiky vlády nebo jako výzvy k tvrdšímu zásahu proti Romům. A jaké účty, že to mají mít „lidé“ (jací lidé) s Romy? Romové při rabování totiž nikoho nenapadali (kromě policie v Trebišově, která na ně zaútočila). Z civilistů byla lehce zraněna jen jedna jediná prodavačka.
Nepokoje nebyli v žádném případě namířeny proti „bílým“, jak se snaží Fico (ne až tak) nenápadně navrhovat. Fico je i zde asi stejně tak nestranný jako při zastupování rodiny nacisty Branislava Slámky, který zemřel po té, co romský antifašista Mário Bango bránil svého bratra před jeho rasisticky motivovaným napadením. Také zde se prý jen staví na stranu oběti trestného činu a žádný rasismus v tom není.
Jenže romští představitelé se také dvakrát nevytáhli. Jsou to většinou ti z Romů, kteří za minulého režimu získali vzdělání a postavení podstatně lepší než zbytek romské populace. Vytvořili celou plejádu romských organizací a politických stran, aby mohli nahánět romské hlasy tu Mečiarovi, tu Dzurindovi. Vždyť 8-10% hlasů navíc se hodí každému. A asi to nedělají nezištně.
Ve hře jsou také peníze z různých fondů Evropské unie. Ty se k Romům obvykle vůbec nedostanou, alespoň ne k těm obyčejným.
Jestli nejsou tzv. romští předáci zkorumpovaní všichni, pak mnozí zcela určitě. Ti nezkorumpovaní si pak mohou proti rasismu ulehčit svými posty a penězi.
Není pak divu, že obyčejné romské dělníky - dnes z drtivé většiny nezaměstnané - hájí tak, jak vidíme. Jakmile vypukly nepokoje, snažili se situaci uklidnit. Odvolali i plánované protesty. Demonstrace tak byly neorganizované, malé a Romové byli svými předáky jen dezorientováni.
Překvapivě se romské nepokoje nestaly podnětem k nějaké vlně rasových střetů. Ve skutečnosti je na tom velká část neromské populace tak špatně, že i přes celkově značně rozšířený protiromský rasismus má tušení, o co šlo. Také u nich je Dzurindova vláda krajně nepopulární. Jenže také oni padli na lep nesprávných vůdců.
Populistické strany, které na Slovensku znovu a znovu vyrůstají z ničeho, při každé politické krizi - a že jich Slovensko nezažilo málo - znovu a znovu podvádějí obyčejné lidi řečmi o společných zájmech všech Slováků apod. Na Slovensku dosti významná maďarská menšina zase jako jeden muž volí Stranu maďarské koalice, jakkoliv ta sedí ve vládě uštědřující i pracujícím maďarské národnosti jednu ránu za druhou.
Jak dál?
Pracující na Slovensku potřebují vlastní stranu, která na rozdíl od populistů nebude vyprávět pohádky o společných zájmech všeho lidu, kapitalistů i pracujících, ale naopak bude třídní stranou pracujících, chápající neslučitelnost jejich zájmů se zájmy kapitalistů, nadnárodních korporací a Světové banky. Pracující budou muset překročit hranice své národnosti a spojit se k boji za své společné zájmy.
Dnes je v Parlamentu SR zastoupena jediná levicová strana a to Komunistická strana Slovenska (KSS). Její popularita roste. Ovšem i u ní to s tou levicovostí není dvakrát slavné. Její tisk není prost rasistických a nacionalistických výpadů. Za Romy se postavila pouze krajská organizace v Prešovském kraji a dva poslanci - v obou případech proti postoji bratislavského vedení KSS.
REVO na Slovensku vzniklo teprve nedávno a zatím nepůsobí na východním Slovensku. Ale plně solidarizuje s bojem Romů, staví se za propuštění všech vězňů a omilostnění všech obviněných z rabování.
REVO je i na Slovensko důsledně antirasistické a jakožto organizace revoluční mládeže uvítá ve svých řadách také mladé Romy, kteří už mají plné zuby sytému založeného na rasismu, vykořisťování a bídě.
Jak řekl jeden z členů slovenské skupiny REVO: „Romské nepokoje vyzněly naprázdno, ale přesto jsem rád, že k nim došlo. Konečně se někdo ozval proti této vládě. Musíme se spojit, abychom ukončili neoliberální řádění Dzurindy a spol.“
* * *
25 let íránské islámské republiky
Přijde nový výbuch revoluce?
O Íránu se v posledních letech hodně hovoří v souvislosti s porušování lidských práv stejně jako s Bushovou „Osou zla“. Íránský režim je založen na politické diktatuře církve konzervativního islámského duchovenstva. Praktiky režimu jsou názorně ilustrovány v nedávné události, kdy části liberálněji orientovaným politikům byla zrušena kandidatura do parlamentu.
Od diktatury k diktatuře
Tzv. islámská republika navazuje v diktátorských metodách na předešlou monarchii íránských šáhů dynastie Páhlaví. Metody šáhů odpovídaly snahám o neomezenou vládu - represe proti politickým odpůrcům, cenzura atd. Za druhé světové války musel šáh na nátlak Británie odstoupit a přenechat trůn svému synovi - sympatizoval totiž s nacistickým Německem.
Nový vládce už dokázal udržet dobré vztahy se Západem. Když se r.1951 dostal k moci nacionalista Mosaddek, který zestátnil ropný průmysl z rukou západních společností a hodlal přerušit vztahy se Západem, CIA pomáhala o dva roky později s jeho odstraněním a návratem šáha.
Poslední z šáhů, Muhamad Réza Páhláví, byl tzv. modernizátorem a sblížil Írán se Západem. To ovšem vedlo k úplnému ovládnutí Íránů západními koncerny.
Revoluce roku 1979
Revoluce r.1979 je nazývána islámskou, ale začala jako všeobecná revoluce lidu. Šáhovi, který se r.1967 nechal korunovat za císaře, nepomohly sliby, že vyhlásí svobodné volby, propustí politické vězně a odstraní cenzuru. V lednu r.1979 musel odejít do zahraničí. O svůj vliv přišli velcí vlastníci půdy a průmyslníci.
Po celé zemi už ke konci šáhovy vlády vznikaly rady pracujících, nezaměstnaných a ostatních zbídačených vrstev, tzv. šóry. Žel se nedovedly propojit, dovést revoluci až do konce a stát se mocí v celé zemi.
Vlády se za tichého přihlížení stalinistické strany Tudeh chopili islamisté v čele s ajatolláhem Chomejním, nejvyšším šíitským duchovním. Církev se chopila politické moci a vnutila náboženské právo celé společnosti, nejkřiklavěji v postavení žen, v teroru tzv. islámských gard, dohlížejících na striktní dodržování příkazů islámských duchovních. V Íránu je zakázán systém politických stran, do parlamentu je možno zvolit pouze kandidáty z nějaké islamistické frakce. Vrchním cenzorským orgánem je Rada dohlížitelů, která posuzuje, zda nově přijaté zákony neodporují jejich pojetí islámského práva, a mají moc vetovat kandidatury na veřejné funkce. Íránským Kurdům (počtem okolo pěti milionů) je nadále upíráno právo na sebeurčení. Z islámské republiky odešly do emigrace statisíce uprchlíků.
Válka s Irákem
Ztráta vlády nad Íránem byla pro imperialismus velkou ranou. Západní státy se snažily islamisty od vlády odstavit. Jejich spojencem se stal Husajnův Irák, který r.1980 začal s Íránem válku. Za odměnu byl vyškrtnut z amerického seznamu teroristických států; diplomatické kontakty navázal s Husajnem osobně dnešní ministr obrany USA Rumsfeld. Z USA a Německa probíhal do Iráku dovoz chemických zbraní, které Husajn nakázal použít proti íránským vojákům a odbojným Kurdům, íránským spojencům. Zbraně kupoval Irák i u SSSR, Francie, Británie a Itálie.
Absolutně nesmyslná válka skončila r.1988 mírným ziskem pro Irák, když se ke konci do bojů na jeho straně zapojilo námořní vojsko USA, jemuž se povedlo sestřelit i civilní letadlo íránských aerolinií.
Souboj dvou frakcí
Islamistické státní zřízení je v Íránu ovládáno šíitskou církví pod vedením ajatoláha. Po smrti Chomejního v r.1989 se začala formovat liberálnější umírněnější frakce duchovních.
Přesto u moci zůstává konzervativní frakce. Ta na sebe upozornila vyhlášením fatvy (trestu smrti) nad spisovatelem S.Rushdiem za „hanobení islámu“ v knize Satanské verše. Každý šíitský muslim má dodnes za povinnost fatvu vykonat. V srpnu 1992 byli z rozkazu íránské vlády zavražděni kurdští exiloví politici v Německu. Írán též podporuje reakční libanonské hnutí Hizballáh, který podkopává osvobozenecký boj Palestinců, když svým programem „zahnání Židů do moře“ znemožňuje získání izraelských pracujících na stranu spravedlnosti pro Palestince.
Liberálnější frakce vystoupila rázně na politickou scénu r.1997, kdy byl v prezidentských volbách překvapivě zvolen umírněný šíitský kněží Chatámí. Jeho politika je založená na zmírňování napětí se Západem, zmírňování vlivu církve na život v zemi a ekonomické liberalizaci (privatizaci státního majetku, otevírání hranic cizímu kapitálu), v jeho vládě vůbec poprvé usedla žena.
Třetí síla
Třetí politickou silou je samotný íránský lid. Ve volbách nejprve podporoval liberálnější křídlo islamistů, tedy prezidenta Chatámího, a nyní se odklání i od něj, když. jeho podpora klesla o 30%. Nechuť lidí podporovat režim se projevila u předposledních voleb, ke kterým se dostavilo jen 25% voličů. V hlavním městě, kde je největší podíl dělnické třídy a vzdělaných vrstva, dokonce jen asi 12%.
Nespokojenost s Chatámím vyvolává jeho sociální politika. Více než polovina lidí žije pod hranicí chudoby a s každou privatizací toto číslo narůstá.
Loni v červnu došlo k nepokojům na univerzitách, které měl Chatámí také v plánu privatizovat. Současně probíhaly stávky tisícovek pracujících za výplatu zadržovaných mezd.
Obě dvě vládnoucí frakce se shodnou v jednom - že obyčejným lidem je nutno zabránit v převzetí moci. Hlavní spor spočívá v liberalizaci politického života a ekonomiky. Konzervativní frakce ajatoláha Chameneího chce držet masy na uzdě pomocí teroru islámských gard a policie. Liberální frakce Chatámího vidí, že bez omezení vlivu církve a bez liberalizace ekonomiky Írán zůstane v politické a ekonomické izolaci, což povede k dalšímu zaostávání za světem. Už dnes ropný průmysl výrazně zaostává za modernizovanými státy Blízkého Východu. Přesto se daří navazování ekonomických styků se státy EU a Ruskem. Ropu kupují francouzská nadnárodní společnost Total, ruský Gazprom, smlouvu o ropovodu uzavřel britsko-nizozemský Shell.
V případě úplné liberalizace by ale konzervativní vlastníci politických a ekonomických postů ztratili vliv. Kompromis v podobě omezené modernizace společnosti a ekonomiky s ponecháním islamistů u moci neuspokojí nikoho.
Meznárodní faktor
Kvůli 25 let trvajícímu nepřátelství USA jsou to právě americké korporace, kterým hrozí předběhnutí podniky z Německa, Francie a Ruska. Jediným řešením je pro USA nastolení loajálního režimu, pro nějž ale chybí v Íránu proamerické síly, a tak je Írán řazen do Bushovy Osy zla a lze se obávat další války, který podobně jako v Iráku nastolí proamerickou správu země a omezí vliv Ruska a států EU.
Vypuknutí války brání dvě podstatná fakta. Prvním je masové protiválečné hnutí na Západě a druhým neschopnost amerických vojsk zlomit odboj v Iráku a do jisté míry i v Afghánistánu. Prvním úkolem USA je upevnění moci v dobytých státech, než budou moci uvažovat o další expanzi.
Írán se může snadno stát obětí rivality mezi velmocemi. Případná válka proti Íránu nebude válkou za demokracii a osvobození lidu, ale dobyvačným tažení za zájmy korporací. Proto Írán v této válce musí získat naší podporu.
Jak dál?
Íránským islamistům se bortí půda pod nohama. Další vývoj je plně otevřenou kapitolou. Může dojít k vítězství konzervativců a tím tvrdé diktatuře policejního státu a polofašistických islámských gard nad nespokojenými masami, časem může dojít k vítězství liberálů a diktatuře nadnárodního kapitálu, k imperialistické válce proti dnešní vládě, v případě dalšího prohloubení bídy k sociálním nepokojům až revoluci.
Nepokoje v létě minulého roku se od těch minulých lišily podstatnou věcí. Zatímco dřívější se nesly v duchu podpory liberální frakci, ty loňské byly zaměřeny už i proti ní. Prezidentu USA Bushovi, který demonstracím mířícím proti islamistickému zřízení vyjádřil podporu, se dostalo jasné odpovědi: „Ani islámská republika, ani Bush!“.
Írán potřebuje další revoluční výbuch jako v r.1979, založený na moci místních rad a vystupující proti státní moci jako takové, ale tentokrát si pracující nesmí nechat proklouznout moc mezi prsty.
V takové budoucí Íránské revoluci by zcela nepochybně hrála nejvýznamnější roli mládež, která tvoří dvě třetiny společnosti. Už dnes se bouří proti privatizaci univerzit, nedělá si iluze, že ke změně stačí zvolit nového politika, vedle odmítání islamistické vlády odmítá spojenectví s imperialisty, není zatížená zklamáním z krachu revoluce r.1979.
Každým rokem proudí na trh práce nový generační ročník, který je početnější než ten, který trh práce opouští. S minimální perspektivou na sehnání práce se mládež dál radikalizuje.
V rozbíjení islamistického státního stroje je nutno dále požadovat rozpuštění všech druhů islámských gard a naopak sebeozbrojení revolučních sil, konec cenzury a zákazu politických směrů a stran a v neposlední řadě konec islamistického státu, odluku církve od státu, plnou svobodu vyznání a praktikování víry a konec nerovnoprávného postavení žen.
Dělnické a studentské rady musí převzít moc a delegovat své zástupce do nejvyšší rady Íránu na základě odpovědnosti svým voličům a odvolatelnosti. Stejně tak je nutné vytvořit rady na pracovištích a převzít výrobu. V situaci, kdy polovina obyvatel žije pod hranicí chudoby, nezaměstnanost se pohybuje nad 20% a každým rokem automaticky roste, je převzetí výroby za účelem pokrytí životních potřeb jediným možným řešením.
Nakonec islamistický režim nebude schopen čelit vojenské agresi USA, protože více než zahraniční okupace se bojí vlastního lidu. Mladí lidé budou v předních řadách tohoto boje.
Jakkoliv se dnes imperialisté přou o nadvládu nad Íránem, proti revoluci zdola se však Putin, Schroeder, Bush a Chirac ještě rádi spojí k zahraniční intervenci.
Naše solidarita pak může sehrát významnou úlohu pro odražení takové intervence. Zatímco u Iráku se jednalo odstraněné Husajnovy diktatury, která byla 99% odpůrců války ukradená, íránská revoluce by mohla získat podporu takového počtu lidí, že by západní vlády od války raději upustily.
* * *
Všichni se ptají, co je to ten REVOCAMP
Revocamp organizuje World Revolution, společenství REVO skupin z různých zemí. Sejdou se na něm aktivisté REVO nejen z České republiky, ale také ze Slovenska, Německa, Rakouska, Británie, Švédska a snad i jiných zemí. REVO se neuzavírá do hranic jedné země; stejně jako je kapitalismus globální systém, je globální i náš boj proti němu, a tudíž taková musí být i naše organizace. Revocamp je příležitostí pro vzdělávání se v politických otázkách, v poučení z revoluční historie, k výměně a diskusi názorů a zkušeností, stejně jako k vytvoření mezinárodního programu.
Proto se zde diskutuje jak podle jazykových sekcí, tak i pomocí tlumočení v jazykově smíšených skupinách. Témata diskusí se točí kolem otázek, které nás mladé lidi, co již poznali nesnesitelnost kapitalistického systému, nejvíce zajímají - od otázek útlaku žen, rasismu, boje proti fašismu, proti nadnárodním korporacím, proti válce až po otázky antikapitalistického a protiválečného hnutí samého. Diskutujeme zde tedy i politiku a teorii různých směrů, které se hlásí k antikapitalismu.
Nejsme ale pouhými diskutéry. Na Revocampu proběhne i řada prakticky orientovaných workshopů s výměnou zkušeností z kampaní a činnosti REVO v různých zemích a městech, včetně praktické přípravy nezbytné např. pro naši antifašistickou činnost nebo působení na demonstracích.
To vše ale neznamená, že je Revocamp určen pouze pro členy REVO. Naopak všichni antikapitalisticky smýšlející mladí lidé jsou zváni k účasti. REVO zve i ty mládežnické organizace, se kterými jsme se setkali na Evropských sociálních fórech a mezinárodních demonstracích.
Revocamp není skautský tábor s vedoucími a povinnostmi. Každý si může svůj program zvolit sám z nabízených alternativ v nabitém a pestrém programu, stejně jako si zvolit volnou zábavu.
Chceme se i bavit, takže večery nabízejí promítání filmů, bar, muziku rozličných hudebních stylů a další zábavu. Ubytování a strava, masitá i vegetariánská, jsou samozřejmě zajištěny.
Minulý rok se na Revocampu sešlo na 100 lidí ze 7 zemí, letos však také díky úspěchu toho loňského a díky působení REVO na Evropském sociálním fóru čekáme podstatně vyšší účast z většího počtu zemí.
A tak neváhej kontaktovat REVO a dozvíš se více!
* * *
Lenin zemřel před 80 lety
Leninovy myšlenky zabity mnohokrát
21. ledna uplynulo 80. let od smrti Vladimíra Lenina v roce 1924. Jeho aktivní politický život kvůli těžké nemoci ale skončil už několik měsíců předtím. Leninova smrt se stala téměř symbolickým přelomem vývoje v tehdejším Sovětském svazu.
Zacházení s Leninovým politickým odkazem bylo zcela zásadně ovlivněno osudem mezinárodní revoluce. V Rusku sice převzala dělnická třída moc, avšak těžce se vypořádávala s dědictvím carismu, zaostalostí a válkou. Světová revoluce po několika ztroskotaných pokusech uvízla na mrtvém bodě. Bez rozšíření revoluce, bez využití možností hospodářských zdrojů (především Německa), čekaly na Sovětský svaz těžké roky.
Kvůli izolaci, zaostalosti, všeobecnému nedostatku a vyčerpání dělnické třídy se začala formovat byrokratický kasta, která nabývala stále větší moci a nakonec si podřídila stát i bolševickou stranu. Živoucí struktura sovětů - dělnických rad, kde byli delegáti kdykoliv odvolatelní a neměli žádné výsady oproti těm, kdo je volili - se na mnoha místech stala jen prázdnou schránkou.
V občanské válce a v boji proti intervenci 14 západních armád padlo mnoho nejrevolučnějších pracujících. To usnadnilo byrokracii naprosté vymýcení demokracie v sovětech i v bolševické straně, předtím snad nejrevolučnější a nejdemokratičtější politické strany v dějinách. Orgány moci dělníků a rolníků se staly parodií a výkonnými orgány všemocného ústředí.
Stalinův vzestup
Prokapitalističtí kritici činí za zla stalinismu odpovědnou samotnou revoluci a stranu, která jí vedla. Degenerace strany, státu a celé společnosti však byla důsledkem sociálních podmínek v Rusku a neúspěchu světové revoluce. Sociálním demokratům, kteří v Německu sami revoluci zardousili, nečinilo žádnou námahu odsoudit Ruskou revoluci, toto opravdově masové hnutí, jako bolševický „pučismus“.
Obtíže mladého Sovětského svazu se odrážely v prudkých diskusích a bojích různých proudů a tendencí v bolševické straně. Politickými protipóly byly na jedné straně Stalin, reprezentující střed a byrokracii, na straně druhé Trockij, jakožto předák tzv. Levé opozice, která od roku 1923 usilovala o návrat k revolučnímu kursu.
Stalinova frakce si počkala právě na Leninovu smrt, aby mocenské ambice byrokracie ospravedlnila také teoreticky. Tak vznikl koncept budování „socialismu v jedné zemi“, což nebylo nic jiného, než že osud světové revoluce byl podřízen zajištění politické nadvlády byrokracie v Rusku při zachování vlastnických změn, které přinesla Říjnová revoluce.
Tento projekt byl nerozlučně spjat s politickým kličkováním: když Levá opozice hájila zahájení industrializaci a plánování, aby posílila dělnickou třídu a zlepšila sociální podmínky v Rusku, Stalinova frakce zastávala pomalý vývoj založený na drobné zemědělské výrobě. Když pak začali byrokracii ohrožovat bohatší rolníci, tzv. kulaci, kteří dosud ze Stalinovy politiky těžili, nastal náhle prudký obrat kurzu k byrokraticky provedené industrializaci a nucené kolektivizace zemědělství. Hladomor a hluboký sociální propad na sebe nenechal dlouho čekat.
Doprovodem k tomu byly teror a procesy. Jakákoli demokracie ve státě a straně byla zardoušena, jakákoli politická opozice rozdrcena a prakticky celé někdejší bolševické vedení vyhlazeno - pomocí vražd, „sebevražd“, „zmizení“ a vykonstruovaných procesů.
Oproti tomu Trockij a Levá Opozice hájili strategii světové revoluce, protože chápali, tak jako před nimi Lenin, že socialismu nelze v zaostalém Rusku dosáhnout bez vítězných revolucí na daleko vyspělejším Západě.
Ve svém boji proti leninismu a pro ospravedlnění teroru a politického manévrování se Stalin stylizoval do role Leninova nejbližšího spolupracovníka a nejvěrnějšího následovníka. To byla součást velkolepého falšování dějin revoluce a role, kterou v ní hrál Stalin.
Ve skutečnosti se Stalinův „leninismus“ metodicky rozešel se vším, co mělo vůbec něco společného s Leninovým politickým působením a marxismem.
Z taktiky jednotné fronty, zaměřené na jednotné akce s reformistickými dělnickými organizacemi a odhalení role reformistických vůdců, kterou razila raná Komunistická internacionála, se stala lidová fronta - strategické spojenectví s „pokrokovou“ částí kapitalistů a podřízení dělnických organizací jejímu programu a vedení.
Koncept rozbití kapitalistického státu a jeho nahrazení demokracií dělnických rad Stalin překroutil ve vytvoření státního aparátu, svou formou kapitalistického, pod samovládou stranické byrokracie. Dokonce označil Leninovu tezi o odumírání dělnického státu za „anarchistickou“ a „překonanou“ a tvrdil, že stát bude existovat a posilovat i za komunismu, aby tak přizpůsobil „teorii“ politické praxi byrokracie.
Vše, co „smrdělo“ samostatností dělnické třídy a vypadalo jako rady či revoluční sověty, bylo vymýceno.
Z perspektivy mezinárodní revoluce se konečně ve třicátých letech stala strategie mírového soužití s kapitalismem. To prakticky znamenalo, ač nevyřčeno: „Vy na nás vojensky neútočte a my zajistíme, aby boj dělnické třídy nepřekročil hranice kapitalistického systému.
Teprve po vyhlášení studené války západními mocnostmi Stalin zpanikařil a nechal provést byrokratické vymýcení kapitalismu ve své sféře vlivu, ač do té doby instruoval komunistické strany na Západě držet se „národně demokratického“ stádia revoluce.
Lenin přitom odmítal nejen účast v kapitalistických vládách, ale i v aliancích s kapitalistickými stranami, kde by se dělnická třída vzdala své samostatné role, prosazoval strategii permanentní revoluce (např. v známých Dubnových tezích), odmítal možnost vybudování socialismu v jedné zemi, natož tak zaostalé jako Rusko, bez vítězství revoluce v nejvyspělejších zemích, a tomu také podřídil zahraniční politiku Sovětského Ruska.
Pád režimů Východní bloku v letech 1989-91 nakonec plně potvrdil Trockého tezi, že panství byrokracie bude buď svrženo politickou revolucí dělnické třídy nebo byrokracie svůj „socialismus“ zruinuje natolik, že se vrátí ke kapitalismu (a to třeba i pod portréty Lenina tak jako v současné Číně). Bankrotářství stalinismu se ukázalo v nejčistší podobě.
Internacionála
Stalinovi se podařilo zneužít autoritu Ruské revoluce u světové dělnické třídy, aby přeměnil Kominternu ze světové strany revoluce na Moskvě věrný nástroj Stalinovy zahraniční politiky. Nakonec ji sám v roce 1943 formálně zrušil jako vstřícné gesto americkým a britským spojencům. Politicky jí však zničil už dávno před tím. Přitom to bylo v době, kdy už došlo k obratu v 2. světové válce a bylo zřejmé, že Evropa bude těhotná revolucemi a revolučními situacemi.
Trockij a Levá opozice naopak bojovali za vybudování nové, Čtvrté internacionály.
Lenin není ikona
Ve svém Státu a revoluci Lenin v roce 1917 napsal: „S Marxovým učením se děje nyní totéž, co se v historii nejednou stávalo s učeními revolučních myslitelů a vůdců utiskovaných tříd v jejich boji za osvobození. Velikým revolucionářům odplácely utiskující třídy za jejich života ustavičným pronásledováním, vítaly jejich učení nejdivočejší zlobou, nejzběsilejší nenávistí a nejbezuzdnější kampaní lží a pomluv. Po jejich smrti jsou činěny pokusy udělat z nich neškodné ikony, prohlásit je, abych tak řekl, za svaté, ponechat jistou slávu jejich jménu pro „útěchu“ a balamucení utiskovaných tříd tím, že je vyklešťován jejich obsah revolučního učení, otupováno jeho revoluční ostří a učení samo vulgarizováno.“
Přesně tento osud potkal i Lenina a jeho dílo ze strany stalinistů. Zatímco mu postavili mauzoleum, tisíce soch a bust, nechali složit oslavné básně, jeho myšlenky a politický odkaz popřeli až do samých základů. Kdyby Lenin díla jako třeba právě Stát a revoluce napsal za minulého režimu, asi by skončil v těžkém žaláři. Z dnešních „komunistických“ stran by byl brzy vyloučen za „anarchismus“.
* * *
Madridský masakr nesmí posadit Aznara do sedla
Sobota 13. března - téměř rok od vypuknutí války v Iráku a den před parlamentními volbami ve Španělsku. 8 milionů lidí vyšlo do španělských měst protestovat proti terorismu. V jejich řadách španělský princ - následník Felipe, předseda španělské vlády José María Aznar, předseda Evropské komise Romano Prodi, italský premiér Silvio Berlusconi a francouzský premiér Jean-Pierre Raffarin. Dva dny před tím totiž zabily nálože teroristů na 200 lidí na čtyřech nádražích v Madridu a okolí.
Teroristické útoky v Madridu jsou naprosto reakční. Jejich oběťmi se stali obyčejní pracující - jestli to měla být reakce na účast Španělska ve válce v Iráku po boku USA, pak útok zasáhl naprosto chybný cíl: španělští pracující byli v drtivé většině proti válečné imperialistické politice Aznara a spol. Atentátníci dosáhli pouze nevinných obětí.
A k tomu je ještě nutno dodat jedno: Aznar je zjevně odhodlán udělat z 11. března 2004 španělskou, ne-li rovnou evropskou, obdobu amerického 11. září.
Aznar a jeho pravicová Lidová strana bude chtít vytěžit z hněvu obyčejných lidí nad zbytečnými oběťmi volební vítězství jen pár dní po útoku.
Využije útoky proti všem pokrokovým hnutím - proti odpůrcům války, imperialismu i proti Baskům, toužícím po osvobození své země od španělské nadvlády.
To poslední se stalo hned - baskická ETA (Baskicko a jeho svoboda) byla okamžitě obviněna z provedení masakru v Madridu. Důkazů k tomu nebylo třeba. Přitom útok nenesl známky taktiky ETA. Jistě i při útocích ETA docházelo k civilním obětem, ovšem nikdy nebyly zaměřeny na civilisty, ale na symboly či nositele španělské státní moci - na policejní stanice, vojenská zařízení a sídla hlavních španělských politických stran - lidovců a socialistů. Aznar si ale neodpustil na ní zaútočit.
Původce útoků zůstane dlouho zřejmě neodhalen - boj proti neidentifikovanému nepříteli se dá snadněji použít proti politickým odpůrcům.
Pracující a mladí lidé ve Španělsku musí odhalit Aznarovy triky a nenechat se zatáhnout do vlny národní solidarity - jinak se stanou sami jejich obětí. Aznar jim připraví další neoliberální balíčky a ruku v ruce s nimi také osekání demokratických práv ve jménu zajištění bezpečnosti proti terorismu.
Stejně jako v USA Bush využil 11. září, aby na úkor pracujících doma i ve světě zvýšil zisky nadnárodních korporací pomocí zbrojních výdajů,škrtů daňového zatížení bohatých a přenesení zátěže na chudé, rušení sociálního zabezpečí a v neposlední řadě zastrašení odporu pracujících proti této politice.
Odpověď pracujících a mladých lidí musí být mocná a celoevropská.
* * *
Šmejd měsíce: Josef Pavlata, senátor ODS za Prahu 9
Senátor vtipně rozvíjí výroky svého bratra Michala, o kterém jsme psali v minulém čísle. Podobnými slovy kritizuje Mezinárodní den žen, konkrétně jako „hnusný komunistický svátek“, při kterém „ženy dostaly karafiáty, bonboniéru či drahé mýdlo, zatímco muži se při této příležitosti opili“. Podle něj nás k jeho oslavám neopravňuje ani to, že je slaven spontánně i v západní Evropě,neboť oni tento zvrhlý režim nezažili. Jako mínus připisuje svátku i to, že ho přijala Druhá internacionála, kterou srovnal s Al-kajdou a obvinil ze „snah o zničení civilizace“. Konkrétní datum MDŽ bylo stanoveno na 8.března na připomenutí událostí, které vedly v Rusku k pádu carismu, a které vyvolaly právě ženy. Tyto události označil za „rvačku o chleba“.
Místo toho se uvolil ponechat ženám jiný svátek - Den matek. Den matek skutečně není „hnusným komunistickým svátkem“, za to má za sebou minulost fašistickou, o které se Pavlata nezmiňuje.
Oba názvy ženských svátků v sobě nesou svůj význam. Den matek v fašistické ideologii znamená degradaci ženy na pouhou matku dětí, které budou sloužit systému jako pracovní síla a potrava pro děla. Žena nemá za fašismu žádná práva, je podřízena muži a jediná její úloha je starat o muže v domácnosti a rodit děti.
Mezinárodní den žen se slaví jako upozornění na celosvětové úsilí za úplné zrovnoprávnění s muži. Ne náhodou se jedná o socialistický svátek, ne náhodou byl den žen založen Druhou internacionálou. Beztřídní společnost znamená soužití všech skupin obyvatel na základě rovnoprávnosti, bez jakýchkoli umělých přehrad mezi pohlavími, sexuální orientací, národnostmi a tak dále. Nejedná se vůbec o „snahu i zničení civilizace“. Ženy mají právo na plné zrovnoprávnění a vlastní aktivity, jejichž výrazem byly mj. i nepokoje v Rusku, které vedly ke svržení carského absolutismu. Podrobnější rozvedení těchto myšlenek může pan Pavlata nalézt v manifestu REVO, aby pochopil, že se stalinskou „oslavou“ dne žen nemáme nic společného. Naopak, degradace MDŽ ve stalinismu, která nabrala konkrétních podob popisovaných p.Pavlatou, nás irituje mnohem víc než jeho. Ale den žen přes jeho degradaci a zesměšnění stalimismem nezavrhujeme, stejně jako nezavrhujeme samotný marxismus, překroucený a zdegenerovaný stejným systémem. Jedná se nám o očištění původních pojmů od nánosů stalinismu, ne o jejich celkové zavržení.
* * *
Nezaměstnanost: skvělá příležitost pro nadvládu mezinárodních korporací
Je současným trendem, že ve většině zemích Evropy i USA se rychle snižuje počet pracovních příležitostí, jak už z důvodu zhoršení světové ekonomické situace, tak také z důvodů stěhování mnoha velkých firem ze západu dále na východ za účelem získávání levnějších pracovních sil a nižších provozních nákladů.
Příkladem toho může být stěhování hutních a ocelářských podniků z Porúří, které se stěhují do bývalého zdegenerovaného dělnického státu, nyní však již kapitalistického státu Číny, kde je mnohem hůře chráněná a levnější pracovní síla. To také vyvolává odpor německých dělníků vůči těm čínským, což je důvodem neshod a rozpolcenosti mezinárodních dělnických hnutí.
Ve státech dále na východ od zemí střední Evropy až po jihovýchodní Asii je mnohem horší ekonomická situace než na západě a dělnická třída zde má mnohem horší postavení a také menší možnost obrany a uplatňování svých požadavků proti kapitalistům. Je zde od států bývalého východního bloku až po Asii mnohem vyšší nezaměstnanost a vlády těchto zemí nejsou schopny tuto situaci efektivně řešit. Tudíž nabídky investorů (či spíš ekonomická ultimáta) vlády těchto zemí přijímají s nadšením a jsou jim ochotné poskytnout různé výhody a vůbec jim jdou na ruku. Tyto firmy zde využívají právě velké bídy a levných pracovních sil a je rozhodně pokryteckou demagogií tvrdit, že investice mají dané oblasti pomáhat.Tyto investoři chtějí pomoct jedinému objektu, a to svým kapsám.
Nezaměstnaní pak nemají jinou možnost než jít pracovat k novým zahraničním šéfům, kteří si mohou své podmínky skvěle diktovat.
Neplatí pak žádné pořádné daně, mohou zemi kdykoliv opustit a přínos pro pracující je tudíž veškerý žádný.
Onen takzvaný veřejný zájem na tom, aby investor přišel právě do naší obce, jak se často dnes deklamuje, je tudíž velmi sporný.
Je tedy zcela jasné, že investor nikomu kromě své kapsy nepomůže a zároveň není s to vyřešit hospodářské problémy dané oblasti.
Jedinou možností je zábor všech podniků pracujícími a jejich společné řízení, protože kapitalistický stát není schopen problémy nezaměstnanosti a vůbec všech problémů pracující třídy řešit. Jedině dělnickým řízením podniků se zabrání porušování práv pracujících a nedodržování pracovních podmínek, dále pak hrozby vyhazovu za sebemenší přečin a vůbec jakémukoliv ohrožení ztráty pracovních míst. Jediná záchrana a možnost obrany pracujících je zničení kapitalismu.
* * *
Rozhovor s členem REVO Slovensko
REVO CZ: Můžeš nám říci něco o vzniku REVO na Slovensku a jak ses k REVO přidal ty?
REVO SK: REVO na Slovensku je úplně novou skupinou. Jeden z členů REVO byl na loňském REVOCAMPu a teprve po něm začalo REVO vznikat. I když první členové REVO se dali dohromady už předtím, přelomem byla naše účast na Evropském sociálním fóru v Paříži, připojili jsme se k výpravě českého REVO a setkali se zde s členy REVO z různých zemí.
Já sám jsem se přidal k REVO až po zkušenosti z Paříže, kde jsem viděl důslednost REVO při prosazování revolučních myšlenek v antikapitalistickém hnutí a odhodlanost aktivistů REVO. Předtím jsem působil jako dobrovolník nevládních organizacích a poté i v Mladých sociálních demokratech, hlavně jako aktivista za práva gayů a lesbických žen. Stále více jsem si ale uvědomoval problém reformistického aktivismu, který se fakticky zaměřuje pouze na zmírnění následku diskriminace, ale nebojuje za odstranění jejích příčin, a ta dosahuje obvykle jen kosmetických vylepšení, pokud vůbec.
O REVO jsem se dozvěděl až těsně před ESF, ale teprve ESF pro mě znamenalo impuls zajímat se více o myšlenky REVO a konfrontovat je s levicovou politikou, kterou znal do té doby.
Kolik má REVO na Slovensku členů a kolik mladých lidí jste schopni oslovit? Jak fungujete v Prievidzi?
REVO má v současnosti 4 členy v Prievidzi a 3 členy v Bratislavě, což je sice hodně málo, ale teprve začínáme a vyhlídky nejsou vůbec špatné. Už nyní jsme v kontaktu s asi 30 mladými antikapitalisty, kteří projevili zájem o myšlenky a aktivity REVO a se kterými se scházíme, diskutujeme a plánujeme aktivity.
Zatím jsme soustředěni hlavně v západní části Slovenska, příznivce a zájemce o REVO máme v Handlové, Martine, Topolčanech a Nitře.
V Prievidzi se scházíme jednou týdně, někdy i vícekrát. Vzhledem k tomu, že REVO teprve vzniká, tak se snažíme najít další lidi podobných názorů ve svém okolí a diskutovat s nimi na našich schůzkách i mimo ně.
Také objíždíme akce, kde se schází alternativně smýšlející mladí lidé, hlavně koncerty, kde šíříme materiály REVO.
To mě přivádí na otázku, jak je to s vašimi publikacemi?
Nejprve jsme šířili české REVO, což bylo možné díky jazykové blízkosti, ale na začátku roku jsme konečně vydali i první vlastní časopis.
Jsou v něm články o případu Mária Banga, antifašisty a revolucionáře, který je stíhán za „vraždu“ neonacisty v sebeobraně; o pařížském ESF; o povstání v Bolívii a článek Anarchismus nebo marxismus.
Časopis si lze stáhnout i z našeho webu na adrese: http://revo-sk.webpark.cz
Další číslo se chystáme vydat ještě před 20. březnem, kdy chystáme akci proti okupaci Iráku.
O tom mi řekni více, jaké akce chystáte v následujícím období?
Jak už jsem vzpomenul, připravujeme na 20. března 2004 akci proti válce a okupaci Iráku - demonstraci v Prievidzi - stejně jako všechny REVO skupiny po celém světě.
Bude se konat v Prievidzi. Řada mladých antikapitalistů už nás kontaktovala a chce se na akci podílet. Podpořit nás mají přijet i členové REVO Bratislava.
Po samotné akci chystáme i první větší veřejnou diskusi REVO v Prievidzi.
REVO Bratislava nyní diskutuje možnost akce proti NATO koncem května.
Jaká je vlastně situace mládeže na Slovensku a jaké politické organizace působí mezi levicovou mládeží?
Současná pravicová vláda zahájila úplně otřesný útok na sociálně slabé a to samozřejmě dopadá i na mládež. Nedávno na východním Slovensku došlo k hladovým nepokojům převážně Romů, kde v popředí byli hlavně mladí Romové, kteří se dokonce střetli s brutálně zasahující policií.
Poté, co vláda přivodila katastrofální situaci důchodců a nezaměstnaných, mezi nimiž je také obrovský počet mladých lidí, od září připravila zavedení školného na vysokých školách ve výši od 4 do 27 tisíc Sk za školní rok, což si opravdu mnozí absolutně nemohou dovolit. K tomu ještě k tomu budou zrušeny dotace na ubytování studentů a tyto peníze se mají dát na sociální stipendia pro placení školného. Mnoho studentů, hlavně z východního a středního Slovenska, bude i se sociálním stipendiem v kritické situaci.
Nespokojenost mezi mládeží je velká, ale zatím se neprojevuje v růstu levicových organizací. Největší organizací jsou Mladí sociální demokraté (MSD), kteří díky svému ustrašenému reformismu nedokáží a snad ani nejsou ochotni mobilizovat mladé lidi k odporu. Dále vím už jen o existenci Socialistického zväzu mládeže (SZM), což je malá mládežnická organizace parlamentní Komunistické strany Slovenska (KSS), jejichž aktivit jsem dosud neměl možnost si všimnout. Nicméně nemyslím si, že by mohla hájit skutečné zájmy mládeže organizace podporující KSS, jejíž politika je prostoupena konzervativním myšlením a nacionalismem. Jako příklad mohu uvést to, jak si čelný představitel KSS, Ivan Hopta, notoval s předákem slovenských fašistů Jánem Slotou v otázce odporu vůči registrovanému partnerství osob stejného pohlaví.
Jsou u nás také anarchisti, ale i když některými jejich myšlenkami je část levicové mládeže ovlivněna, těch organizovaných je skutečně velmi málo. S těmi se aspoň občas setkáme na místech, kde se mládež schází a baví (to se o MSD a SZM říci nedá).
Takže nejenže organizace jako REVO na Slovensku donedávna chyběla, ale zároveň má velký prostor pro svůj rozvoj, oslovení a organizování mladých lidí, kteří už mají vlády, kapitalismu i marných snah o jeho polidšťování plné zuby.
Tak Vám přejeme hodně zdaru a doufáme, že se s co největším počtem mladých antikapitalistů a revolucionářů ze Slovenska sejdeme v srpnu na REVOCAMPu.
Díky za přání. Na setkání s členy REVO a antikapitalisty z celé Evropy se samozřejmě hrozně těšíme a budeme se snažit přijet v co největším počtu.
* * *
Prohlášení ke Světovému dni proti válce a okupaci
15. února 2003 jsme byli svědky vzniku rostoucího hnutí proti imperialistické válce v Iráku. Ve více než 600 městech světa vyšlo protestovat mezi 20-30 miliony lidí. Šlo o obrovskou historickou událost - největší koordinovaný protest na mezinárodní úrovni všech dob.
Když začaly padat bomby na Bagdád, vrátily se 20. března statisíce lidí opět protestovat do ulic. Rok poté je Irák stále okupován imperialistickými armádami a Iráčané každý den v důsledku této okupace umírají. Důvodem tohoto stavu je skutečnost, že hnutí v úsilí zastavit válku neuspělo. Zatímco Bush a Blair dali svým armádám příkazy zabíjet irácký lid, reformističtí vůdci protiválečného hnutí se neodvážili vyzývat ke stávkám a přímým akcím, které by mohly válku zastavit.
Odpor nezemřel. V Iráku na sebe vzalo hnutí proti okupaci podobu širokého lidového odporu sjednocujícího lid z šíitských i sunnitských komunit. Nedávno byl ohlášen dokonce i odpor proti okupantům u Kurdů na severu země. Každý den dojde v Iráku k více než 40 akcím proti vojenským silám amerických a britských armád.
Je na odpovědnosti protiválečného a antikapitalistického hnutí tento odpor podporovat. Jedná se o odpor proti koloniálnímu imperialismu a diktatuře a vítězství tohoto odporu by bylo vítězstvím všech utlačovaných a bojujících lidí na celém světě.
Vítězství odporu - porážku imperialistickým okupantům! - mezinárodní odpor proti okupaci - postavte se za stávky ve školách, na universitách a pracovištích.
„Válka proti teroru“, pod níž se okupace uskutečnila, je zároveň válkou proti sociálním výdobytkům a demokratickým právům dosaženým díky dělnickým bojům na Západě.
Mezitím co imperialistické vlády USA a EU vyslaly jednotky na podporu okupace, musí chudí a pracující platit za okupaci prostřednictvím tlaku na privatizaci veřejných služeb a nárůstem daňových úlev pro bohaté.
Na 2. a 3. dubna vyzývá Evropská odborová federace a hnutí za sociální fóra k protestům proti privatizaci a sociálním škrtům. Protestujte a jednejte proti projektům kapitalistických šéfů! Spojte protiválečné hnutí s dělnickými boji!
2. a 3. dubna všichni do ulic!
Mezinárodní koordinační výbor WORLD REVOLUTION
.
ODPOVĚDĚT
|
|
|
|
|
|
|
