[ 31.3.2024, Marie Koval, Gender Studies, o.p.s. ]

Prof. PhDr. Dana Musilová, CSc. je historička a dlouhodobě působí jako profesorka Historického ústavu Filozofické fakulty univerzity Hradec Králové. Specializuje se na genderovou historii (poslankyně a senátorky Národního shromáždění 1918–1939, české feministické myšlení, ženská práce, ženy ve vědě v první polovině 20. století). Je také řešitelkou, resp. spoluřešitelkou vědeckých projektů, autorkou a spoluautorkou několika monografií a řady textů v odborných časopisech a v kolektivních monografiích u nás i v zahraničí. 

Dano, mohu si dovolit začít osobnější otázkou, jak jste se stala historičkou a feministkou? 

Dějepis patřil ve škole k mým oblíbeným předmětům a přála jsem si pracovat v muzeu. Toto přání se mi nikdy nesplnilo. Historii jsem ale vystudovala a věnuji se jí dodnes. Pojem feminismus má pro mě minimálně čtyři významy: úhel pohledu na svět, hnutí, ideologie a filozofie. Úhel pohledu na svět si člověk vytváří dlouhodobě, v mém případě už od dětství. K běžným školním povinnostem děvčat patřilo zalévání květin ve třídách a na chodbách. Dělala jsem to velmi nerada, protože mi tato práce přišla málo akční ve srovnání s úkoly, které dostávali spolužáci. Dnes bych asi řekla málo tvůrčí, ale tenkrát jsem tento pojem samozřejmě neznala. Každopádně mi vrtalo hlavou, proč tomu tak je a chtěla jsem to samozřejmě změnit. 

Specializujete se na historii ženské práce či postavení vědkyň a političek. Jak jste se k těmto tématům dostala, proč Vás zajímají a proč je důležité znát i tyto kapitoly dějin? 

K genderové historii jsem se dostala úplnou náhodou při výzkumu zaměřeném na ročník 1924. Zaznamenala jsem řadu zajímavých příběhů žen i mužů. Zaujalo mě, že ženy vyprávěly své životní příběhy jinak než muži a chtěla jsem zjistit, proč tomu tak je. Odtud byl už jen krok k političkám, feministickému myšlení, ženské práci a vědkyním. 

Když se zmíní pojem feministická nebo gender historie, jaké zásadní milníky se Vám vybaví v kontextu českých dějin? Co nejvíce ovlivnilo životy žen u nás? 

Klíčovým obdobím, které nejvíce ovlivnilo životy žen, byl proces modernizace probíhající v dlouhém 19. století. Jeho součástí jsou i základní milníky ženské emancipace – právo na vzdělání, na uplatnění na trhu práce a krátce po vzniku Československa volební právo. Přiznáním volebního práva se ženy konečně staly občankami. 

Právě v získání volebního práva sehrála klíčovou roli také Františka Plamínková. Její jméno ale pořád není příliš známé. V čem je její odkaz aktuální i dnes? 

O Františce Plamínkové se hovoří především v souvislosti s její učitelskou profesí, ženským aktivismem a politickou kariérou. Mnohem méně víme o jejím privátním životě, přátelstvích, zájmech. A v čem je její odkaz aktuální i dnes? V odvaze, se kterou čelila všemu, co jí život přinesl. K životu je třeba odvahy a tu ona rozhodně měla.  

Jaké další osobnosti českého ženského hnutí bychom neměly*i přehlédnout a proč? 

Takových osobností je celá řada, pro mě jsou to třeba poslankyně a senátorky Národního shromáždění. Většina z nich byla před vstupem do politiky i během politické kariéry aktivní v ženských organizacích. Kdybych měla vybrat alespoň jednu z nich, byla by to sociální demokratka Betty Karpíšková, která se zasazovala o právo ženy rozhodovat o svém těle. 

Jaká místa (domy či památky) spojená s feministkou historií byste třeba v Praze zdůraznila a proč? Máte nějaké oblíbené místo? 

Po celé republice najdeme řadu takových míst. Pro mě je to určitě budova Ženského klubu českého v Praze, kterou si ženy vybudovaly svépomocí. Ráda hledám ulice pojmenované po ženách a pátrám po jejich životním příběhu. 

Jaké kapitoly českých dějiny či jaká témata by si podle Vás zejména zasloužila historickou genderovou analýzu? Jaká témata byste doporučila mladým lidem, kteří se třeba nyní rozhodují, na co zaměřit své studentské práce a projekty? 

Myslím, že máme málo ženských vědeckých biografií. Možná i proto, že se jedná o náročnou práci vyžadující dlouhodobý a systematický výzkum. Snažím se motivovat studentky a studenty, aby sami vyhledávali témata, která je zaujmou. 

Podílela jste se spolu s Pavlou Frýdlovou i na orálněhistorickém projektu Paměť žen, který mapoval dějiny ženské emancipace za socialismu. S jakými zajímavými osudy a výpověďmi jste se setkávala? Co Vás překvapilo nebo co se Vám z rozhovorů nejvíce zapsalo do paměti? 

Je to už poměrně dávno, co jsem na tomto projektu spolupracovala; konkrétní osudy se mi bohužel z paměti pomalu vytrácejí. Co mě ale vždy fascinovalo, byly strategie, které dokázaly ženy vyvinout, aby překonaly pro ně nepříznivé životní situace nebo dosáhly něčeho, co se pro ně na první pohled jevilo jako nedostupné.  

Důležitým pojmem ve feministické a gender historii jsou dějiny každodennosti. Jak vypadají Vaše dějiny každodennosti, Vaše práce akademičky a profesorky historie? Na co ve své práci a výuce kladete důraz?

Vždycky jsem se snažila, abych svou práci dělala, jak nejlépe umím. Snažím se vést studentky a studenty k samostatné práci, ke kladení otázek a přemýšlení v souvislostech. Měla jsem v životě obrovské štěstí i výhodu v tom, že dělám práci, která mě baví. Vědecká kariéra není jen o talentu, píli a snaze, ale také o štěstí, i když to někomu může v souvislosti s vědou připadat divné. 

Jaká feministická a genderová literatura Vás nejvíce ovlivnila? (ať už v souvislosti s historií či feminismem obecně, klidně i beletrie) Jaké další inspirativní feministické historičky a jejich knihy byste doporučila? A čemu se v současnosti věnujete, na čem pracujete? 

Takových knih bylo za dlouhá léta hodně, ale na prvním místě je to zcela jistě Druhé pohlaví Simone de Beauvoir. Pokud si člověk tuto knihu přečte, začne nutně pátrat po dalších autorkách a autorech. Je to svým způsobem dobrodružství, z něhož se nelze jednoduše vymanit. Pokud se témat a projektů týká, momentálně si dopřávám odpočinek po dokončení monografie o vědkyních v první polovině 20. století, kterou jsme napsaly společně s Marií Bahenskou a Libuší Hezckovou. Mám už určitou představu o dalším tématu, kterému bych se ráda věnovala, ale zatím si to nechám pro sebe. 

Moc děkuji za rozhovor.