[ 31.3.2024, Karina Hoření, historička a socioložka, Institut slavistiky, Polská akademie věd ]

Německé ženské hnutí se rozvíjelo vedle toho českého až do roku 1945 – tyto dva proudy se prolínaly, inspirovaly, spolupracovaly, byly v konfliktu nebo splývaly v závislosti na dalších historických okolnostech. Po odsunu naprosté většiny německy hovořícího obyvatelstva Československa v roce 1946 ale institucionální i personální tradice německého ženského hnutí v českých zemích zanikla a byla zapomenuta.

Tento článek podává přehled tendencí, milníků a osobností německého ženského hnutí od konce 19. století. Zamýšlím se v něm i nad tím, proč v daném historickém kontextu nebylo možné vytvořit jedno ženské hnutí a ukazuji momenty, kdy se dařilo překonat národní dichotomie pro prosazení společných cílů. 

Češky, Němky, nebo jen ženy?

Hlavním cílem spolkového života v českých zemích byla národní emancipace a tento požadavek zastiňoval další, univerzálnější agendu. V představě buditelů, i těch, kteří byli nakloněni ženské emancipaci, byla nejdůležitější role ženy být především dobrou členkou národa a biologizující důraz na rozmnožování spíš utvrzoval tradiční ženskou roli. Dominance takového pohledu byla příčinou, proč se v českých zemích nedařilo opravdu radikálnímu feministickému myšlení.

Tento vývoj, který zrcadlově probíhal i v německém nacionálním hnutí, ale nebyl automatický nebo předem daný. 

Členky Amerického klubu dam – zřejmě prvního ženského spolku v českých zemích – mohly mít ještě za mateřský jazyk němčinu. V následujících desetiletích ale došlo k postupnému vzdálení obou jazykových skupin. Linie dělící češství a němectví ale nikdy nebyla tak jednoznačná. Na pomezí se pohybovaly například Židovky, některé rozvíjely paralelní židovské ženské organizace, další se podle svého jazyka, vzdělání nebo přesvědčení mohly přidat k německému nebo českému spolkovému životu, stejně jako ženy ze smíšených rodin nebo regionů. 

Chápání etnických hranic jako nepřekročitelných (bez ohledu na žitou zkušenost) postupně došlo tak daleko, že když bylo po vzniku Československa založeno Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen v republice Československé, jeho členky vůbec nepřemýšlely o tom, že by do něj přizvaly německy hovořící ženy ze stejného státu. Později vznikla německá odbočka sdružení, která se jmenovala Deutsche Sektion des Sdružení pro zájmy posluchaček a absolventek vysokoškolských v Republice československé. České ústředí a německá pobočka se ale po celou existenci spolku nemohly dohodnout na otázkách jednacího a úředního jazyka, čestném členství a dalších otázkách, které nesouvisely s obtížným postavením vysokoškolských absolventek v Československu, ale pouze s etnickou identitou.

V tomto ohledu ale nebylo ženské hnutí výjimečné. Od roku 1867, kdy bylo v Rakousku zavedeno právo na spolkový život, se občanský život velmi rychle rozvíjel a vznikaly spolky pro každou oblast lidského zájmu. Zároveň v českých zemích vyrostly spolky odděleně pro obě národnosti. Když byl v roce 1920 založen „Svaz německých ženských spolků v Československé republice” (Verband deutscher Frauenvereinigungen in der Tschechoslowakischen Republik) měl desítky členských organizací s velmi různými agendami. Členské spolky ale stále dokázaly spolupracovat lépe s jinými sdružujícími další německé ženy, i když měly odlišné názory na feminismus, než s názorově bližšími ale českými spolky. 

Česko-německé a českoněmecké umělecké spolky

Jedním z prominentních příkladů rozdělení spolkového života a zároveň rozvoje ženských organizací byl například „Spolek německých malířek v Čechách” (Verein deutsche Malerinnen in Böhmen), jedna z nejstarších podobných organizací vůbec. Znamená její existence, že potřeby a problémy německých malířek byly odlišné a bylo je třeba řešit zvlášť?

Jen v některých uměleckých sdruženích překonal společný přístup k tvorbě etnické a genderové rozdíly. Příkladem je umělecká skupina Osma. Členstvo v meziválečné etapě dokázalo překročit hranice národností a genderové a členy byli i čeští Němci jako Willy Sitte a žena, umělkyně Linka Procházková-Scheithauerová. Osma byla ale ideově i umělecky avantgardní, v porovnání s akademickou a konzervativní tvorbou dalších spolků, jejichž členstvo věřilo, že umělecká tvorba má mít určitý národní charakter. 

Levicové německé ženské hnutí

I přes snahu Svazu německých ženských spolků představovat německé ženské hnutí a jeho požadavky jako jednotné, německá menšina byla v Československu třídně, sociálně a ekonomicky značně rozrůzněná a potřeby a požadavky pražsko- německých umělkyň z vyšší střední třídy byly vzdálené problémům německých dělnic z průmyslových měst v pohraničí. Právě jejich zájmy se ve dvacátých letech snažily hájit německé političky, které přinášely do debat o ženské emancipaci v Československu radikálnější tón. Maria Deutsch, Fanni Blatny a Irene Kirpal byly poslankyně německé sociálně demokratické strany a prosazovaly politiku rovnosti, která měla pomoci pracujícím alespoň teoreticky bez ohledu na jejich etnicitu. Irene Kirpal vystupovala například proti rasistickým a diskriminačním opatřením proti romskému obyvatelstvu (konkrétně proti odebírání dětí), která byla součástí protiromských nařízení první republiky.

Radikálnější témata na krátko přinesly do českých zemí také uprchlice z Německa – po nástupu nacistů k moci se stala Praha i další města cílem lidí, kteří byli pronásledování pro svůj etnický původ nebo politické názory. V Praze pobývala například lékařka, aktivistka a sociálně demokratická politička Käthe Frankenthal, která svoje zážitky popsala v memoárech Der dreifache Fluch: Jüdin, Intellektuelle, Sozialistin. – „Trojité prokletí: Židovka, intelektuálka, socialistka.”  

V době, kde Frankenthal pobývala v Československu, byla většina německého obyvatelstva přesvědčená, že lepší vyhlídky jim poskytuje nacistické Německo. I mainstream německého ženského hnutí, který byl vždy spíše konzervativní, viděl možnost naplnění svých požadavků právě v Hitlerově politice. 

Právě situace na konci třicátých let a podpora německé menšiny pro odtržení od Československa byla po druhé světová válce uváděna jako hlavní důvod odsunu velké většiny německy hovořících obyvatel. Odsun byl pak příčinou toho, že německé ženské hnutí zaniklo. Zapomenuty ale byly i ty jeho proudy, které se nacismu aktivně postavily.

Jak dál?

V posledních letech je ale ženskému hnutí německé menšiny věnována větší výzkumná pozornost – k hlavním osobnostem a organizacím je možné najít kromě žurnalistických článků také několik vysokoškolských prací. Jsou tak nejdostupnějším zdrojem informací o osobnostech, které nejsou součástí kánonu českých dějin, a proto nejsou zmiňovány v učebnicích nebo encyklopediích. Stejně jako současná situace žen je výsledkem úsilí předchozích generací feministek, i tento text stojí na práci dalších žen – vědkyň a studentek, které toto téma objevují. Věřím, že v příštích desetiletích tyto ženy budou ve výzkumu pokračovat a dočkáme se i monografií o německém ženském hnutí a začlenění německého ženského hnutí do dějin ženské emancipace v českých zemích. 

Foto: Studentin - z tvorby německočeské fotografky Grete Popper, zdroj: Grete Popper- Fotografie, 2005. Moravská galerie v Brně.

Výzkum prezentovaný v tomto článku byl podpořen grantem ERC Starting Grant, Spectral Recycling, 101041946, financovaným Evropskou unií. Vyjádřené názory a stanoviska jsou však pouze názory a stanoviska autora a nemusí nutně odrážet názory a stanoviska Evropské unie nebo Výkonné agentury Evropské rady pro výzkum. Evropská unie ani orgán poskytující grant za ně nemohou nést odpovědnost.

Použitá literatura:

Baroňová Petra. Hermina Laukotová (1853- 1931). Masarykova Univerzita: 2011. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/mwjbp/Diplomova_prace_2011.pdf

Březinová Ivana. Spolková činnost sudetských Němek v Československu 1918-1938. Svaz německých ženských spolků a Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen. Masarykova Univerzita: 2012. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/zr8wo/MD_Brezinova.pdf

Křápková Petra. Americký klub dam. Masarykova Univerzita: 2007. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/x16hm/AmerickyKlubDam.pdf 

Další literatura k tématu:

Jana Malínská. „My byly, jsme a budeme!“ České ženské hnutí 1860–1914 a idea českého národa. Praha: Masarykův Ústav, 2013.