[ 30.6.2022, Anna Kotková, Gender Studies, o.p.s. ]

Refuseniks (jak se také odmítačům a odmítačkám vojenské služby říká) se sdružují v hnutí Mesarvot a dalších grassroot organizacích. Svůj postoj zakládají na vědomém odmítnutí, na světonázoru, ne na dalších osobních překážkách, jako je například náboženství, etnická příslušnost, duševní nebo fyzické onemocnění. Pacifistický nebo třeba feministický světonázor přitom narozdíl od zmíněných překážek většinou před odvodovou komisí neobstojí. Pokud komise od vojny neosvobodí, mladí lidé se dostanou do začarovaného kruhu krátkodobých věznění, propouštění a opětovného věznění. To nikdo nechce, natož na počátku dospělosti, kdy se vytváří základy dospělé existence – vztahy, případně další studium, první samostatné bydlení atd.

Armáda je bůh

IDF (Israel Defence Forces) je uvnitř izraelské společnosti vnímaná jako velmi důvěryhodná a vážená instituce, důvěryhodnější než vláda nebo parlament. Respekt k ní a povědomí o ní se buduje cíleně odmala. Vojáci chodí již do mateřských školek (vzpomeňme na prezentaci bezpečnostních složek socialistického Československa ve školách…), distribuují se mapy se zkreslenými hranicemi, slovo okupace je tabu. 

„Vyrostli jsme ve stínu symbolického ideálu hrdinného vojáka. Připravovali jsme pro něj koše s jídlem na vysoké svátky, byli jsme se podívat v tanku, ve kterém bojoval, byl naším předobrazem v přípravných vojenských kurzech na střední škole a uctívali jsme památku jeho smrti v den památky padlých (Jom ha-Zikaron). Fakt, že jsme všichni na tuto realitu zvyklí, nesmaže její politický aspekt. Přihlášení do povinné vojenské služby není o nic méně politickým aktem než její odmítnutí,” píše se dále v otevřeném dopise.   

Foto: Rabin Square, Tel Aviv, 1999

Feministická kritika

Feministická kritika izraelské armády poukazuje kromě macho heroického předobrazu vojáka také na konflikt pojetí armády jako “společenské služby” s její utlačovatelskou a diskriminační praxí, a to jak navenek, tak i dovnitř této instituce. 

Například už jen samotný, na první pohled pozitivní, fakt, že ženy jsou také povinny nastoupit do základní vojenské služby, nemění nic na skutečnosti, že izraelská armáda je ze své podstaty výrazně maskulinní a segregovaný aparát. V bojových jednotkách slouží 18 % žen¹ a ve velících a vedoucích pozicích je 25 % žen². 

Armáda okupačního státu ovšem zůstane ze své podstaty stejná, i kdyby se počty žen a mužů vyrovnaly, pokud má politický cíl udržet status quo. Skutečnou cestou k míru je postupná demilitarizace ruku v ruce s podporou pozitivních mírotvorných trendů a vyjednáváním. 

„(…) a skutečný mír je založený na spravedlnosti. Spravedlivé je uznat křivdy z minulosti a současnosti a trvající Nakby. Spravedlnost vyžaduje ukončení okupace, ukončení okupace Gazy a uznání práva návratu palestinským uprchlíkům a uprchlicím. Spravedlnost vyžaduje solidaritu, společný boj a odmítnutí.“ zakončuje otevřený dopis své prohlášení. 

Tito mladí lidé si zaslouží obdiv. Troufají si nahlodávat zaběhnutý systém armády a státní moci, který jede samospádem a je často živený populismem, extremistickými tendencemi a strachem lidí. Nebojí se ptát po smyslu věcí a navrhovat změnu navzdory všem i za cenu osobních útrap.

1) https://en.idi.org.il/articles/24554 (Cit. 25.5.2022)

2) https://jwa.org/encyclopedia/article/israel-defense-forces (Cit. 26.5.2022)

Zdroje:

https://www.bbc.com/news/av/world-middle-east-59084408

Otevřený dopis 2021: https://shministim.github.io/?lang=en

https://www.israelpalestine.org/post/mom-of-an-idf-soldier-1 

https://www.theguardian.com/world/2006/apr/17/israel.gender

https://en.idi.org.il/articles/24554