[ 30.11.2020, Lucie Jarkovská, socioložka působící na Pedf MU v Institutu výzkumu inkluzivního vzdělávání, lektorka genderově citlivé pedagogiky pro vyučující, členka uskupení Duo docentky, které formou stand-upu popularizuje otázky genderu a sexuality ]

Jak se učí sexuální výchova v ČR?

V České republice máme jedny z nejliberálnějších zákonů týkající se potratů a sexuální výchova není tématem, které by mělo potenciál burcovat veřejnost a politickou scénu. To, že v Česku neexistuje silný hlas proti sexuální výchově, zároveň však neznamená, že by se zde sexuální výchově nějak extrémně dařilo. Pojďme se podívat na to, jaká je v současnosti situace.

Sexuální výchova v ČR je součástí rámcových vzdělávacích programů všech vzdělávacích stupňů. Neexistuje zde však jako specifická vzdělávací oblast a je roztroušena do různých vzdělávacích oblastí, například Člověk a jeho zdraví. Je také součástí preventivního minima, v rámci kterého každá škola realizuje aktivity zaměřené prevenci patologických jevů. Školy mají poměrně výraznou autonomii v tom, jak sexuální výchovu uchopí. To přináší institucím flexibilitu a možnost reagovat aktuálně na konkrétní potřeby studujících či žákyň a žáků. Tato autonomie, kdy školy nemusí postupovat podle plošně nastavených osnov, klade ale velké nároky na samotné instituce a vyučující, kteří mají toto téma na starosti. To, co v současnosti pokulhává, není zákonný rámec sexuální výchovy, ale dostupnost zdrojů, které by školy mohly využít k tomu, aby si nachystaly adekvátní programy samy. Zatímco pro didaktiku matematiky či cizích jazyků se vyučujícím nabízí velké množství školení i literatury, v oblasti sexuální výchovy je nabídka omezenější.

Kdo může učit sexuální výchovu?

Je to tak trochu důsledek určitého výkonnostního diskurzu, který byl ve vzdělávání dominantní na počátku 21. století, ve kterém se obecně preferovaly spíše znalostně zaměřené předměty na úkor výchov. Vyskytoval se i názor, že rodinnou a potažmo sexuální výchovu může učit kdokoli, protože stěžejní je, zda se děti naučí matematiku, češtinu a angličtinu. To vedlo k tomu, že toto téma dostal často na starosti někdo, kdo měl v úvazku volnou kapacitu, nikoli osoba, která měla vhodnou aprobaci.

Dnes se situace mění a je znát, že si školy uvědomují, že vzdělání není jen o znalostech. Nicméně vzdělávací možnosti, které zde pro pedagogy a pedagožky byly například v devadesátých letech už dnes neexistují. Na druhou stranu se objevilo několik nevládních organizací, které nabízí školám kvalitní programy, např. NESEHNUTÍ, Konsent, Loono a další. Při zajišťování externích programů pro školu je vždy potřeba, aby si škola zjistila, o čem program je, jaká organizace ho nabízí a zda jsou s touto náplní v souladu. Znám případy, kdy si škola objednala program, který měl být zaměřený na antikoncepci a pak do školy přišli lidé z náboženské organizace, kteří propagovali sexuální abstinenci před manželstvím, což nebylo to, o co tato škola stála. Již od devadesátých let zde existuje Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu, která pořádá pravidelné kongresy, kde se setkávají vyučující s lidmi, kteří se sexuální výchovou zabývají v oblastech jako medicína (sexuologie i gynekologie), právo, psychologie, sociologie, historie a pedagogika a své programy zde mohou představit právě i zmíněné nevládní organizace.

Holistický přístup

Dříve byla sexuální výchova pojímána především biologicky, zaměřovala se především na popis anatomie a procesu menstruace a oplodnění. WHO dnes ve svých standardech doporučuje holistický přístup, který se na lidskou sexualitu dívá nejen z hlediska biologické reprodukce, ale jako na důležitý aspekt života, který zahrnuje složku psychickou a sociální a lze ji uchopovat i z hlediska lidských práv, sociální spravedlnosti a sexuálního občanství. Moderní sexuální výchova už zdaleka nevystačí s výčtem faktů o reprodukčních orgánech a musí se vyrovnávat s překotným rozvojem v oblasti medicíny (nové možnosti antikoncepce), lidských práv (zrovnoprávnění LGBTQ+ osob, genderové aspekty sexuality, souhlas v sexu, sexuální obtěžování) a technologií (seznamování přes internet, sexting, pornografie) nebo s takovými tématy jako je hypersexualizace především dívek v popkultuře. To klade na vyučující a vychovatele a vychovatelky enormní nároky, kterým bez patřičné didaktické podpory mohou jen obtížně dostát.

Kvalitní sexuální výchova je součástí komplexního vzdělávání. Může přispět k dobrému klimatu školy, respektujícím vrstevnickým vztahům, k prevenci různých nežádoucích jevů jako je sexuální zneužívání, sexuální obtěžování i sexuálně přenosné choroby a patří k prosazování genderové rovnosti ve školách, neboť sexualita a reprodukční zdraví jsou i velká feministická témata.