[ 1.3.2013, Lada Wichterlová, Gender Studies, o.p.s. Rovné příležitosti > Trh práce ]

Česká diskuse o genderových nerovnostech v rámci důchodového systému je jako ping pong. Je problémem nastavení důchodového systému nebo je problémem nastavení rodinné politiky a politiky zaměstnanosti? Tvůrci důchodového systému jednoznačně říkají, že důchodový systém nemůže řešit problémy vyplývající z nerovně fungujícího trhu práce a neefektivně nastavené rodinné politiky. Proto se možná i v ČR dočkáme tzv. institutu sdílení důchodových práv. Co to je a proč nad ním není radno bezvýhradně plesat?

Na úrovni zmíněných dvou politik se o nerovnostech či přímo o diskriminaci ví a hovoří, ale tím se nic nemění. Genderové platové rozdíly zůstávají na stabilních číslech, horizontální a vertikální segregace na trhu práce též, o děti a stárnoucí pečují především ženy, které potom (ale i předtím, právě protože se od nich pečovatelská role očekává) čelí zhoršené pozici na trhu práce.

Ke změnám dochází jen velmi pomalu a neprogresivně. Proto jsou penze žen nižší než penze mužů, 22 % žen nad 75 let v EU padá se svým příjmem v důchodu pod hranici chudoby. Celá Evropa to ví a s ní i celý svět, proto v řadě zemí funguje institut sdílení důchodových práv (v Německu, Švýcarsku, Švédsku, Irsku, Kanadě…). Znamená to, že po dobu manželství, registrovaného partnerství či nesezdaného partnerství osob žijících ve společné domácnosti (v různých zemích je nastavení různé, liší se v menších detailech či výrazněji), je na pár pohlíženo jako na pojistnou jednotku. Období společného soužití se započítává i v případě rozvodu. U párů, které jsou rozvedeny vícekrát, platí totéž, započítává se vždy doba soužití s tím kterým partnerem. Jsou země, kde je možnost sdílení pojistného povinná, i země, kde je možné se pro tuto eventualitu svobodně rozhodnout. Úprava vychází z logiky vzájemné vyživovací povinnosti mezi manželi. V případě dosažení důchodového věku obou partnerů, kteří spolu žijí, se důchod přepočítává a zohledňuje se v něm doba společného soužití, a tedy sdíleného pojistného. Tato idea vychází částečně z potřeby hradit ženám neplacenou práci, kterou odvádějí (výchovu, vzdělávání, péči...) a již společnost nedokáže ocenit jinak než právě tímto způsobem a z tradičního nastavení fungování rodin, kde žena pečuje o děti a domácnost a muž je živitelem rodiny. Nelze se vyhnout obavám, že právě tato alchymie a kouzlení s důchodovými právy přispěje k udržování nerovností mezi ženami a muži, protože na jejich nabourání svým způsobem rezignuje, či naopak pomáhá k jejich udržování. Sdílením pojistného dochází k redistribuci důchodů, většinou od mužů, kteří lépe vydělávají a odvádějí vyšší pojistné, k ženám. Ale je to vždy od konkrétního muže ke konkrétní ženě, k té „jeho“.

Přerozdělování od těch, kteří vydělávají více, k těm, kteří vydělávají méně, či se věnují práci, kterou tato společnost nedokáže ocenit, byť by bez ní nemohla fungovat, má své opodstatnění. Ve stávající důchodové reformě v ČR se ale podporuje zásluhovost na úkor přerozdělování a solidarity. Mnohé státy (kde důchodové systémy již na základě zásluhovosti fungují) usilují o snížení genderových rozdílů důchodových dávek s cílem zajištění důstojného důchodu pro všechny právě pomocí přerozdělování důchodů mezi partnery. A je možné, že k podobným opatřením přistoupí v budoucnu i ČR. Proč je ale celá záležitost zneprůhledňována a ideologizována vazbou na manželství/partnerství/soužití? Rozhodneme-li se přerozdělovat, být solidární s ohledem na nerovnosti mezi ženami a muži a nedoceněnou práci, přerozdělujme důsledně - tak, aby nepřicházeli zkrátka osamělí rodiče a ženy žijící bez partnerů.