[ 4.2.2010, Rovné příležitosti > Rovné příležitosti ]

Rádi Vás přivítáme 17. března 2010 v 18 hod. v knihovně Gender Studies v Praze 2. Pozvánku s bližšími údaji Vám zasílám v příloze. Vstup je volný.

Michaela Marksová-Tominová - Rodina a práce – jak je sladit a nezbláznit se

Kniha se věnuje problematice skloubení rodinného a profesního života, která se v poslední době stává čím dál více diskutovanou a populární. Má za úkol povzbudit zejména rodiče, ať už nastávající, nebo rodiče dětí v předškolním věku, že kombinace rodinného a pracovního života je možná. Po narození dítěte nemusí na několik let zcela rezignovat na svůj osobní a profesní život, naopak pokoušet se je sladit je zcela normální a není třeba mít výčitky svědomí. Kniha je psána pro rodiče (zejména matky) na mateřské dovolené a po ní a ženy, které se na mateřství teprve chystají.

Ukázka z knihy Rodina a práce, jak je sladit a nezbláznit se (Portál, 2009)

Diskriminace

Všechno, co jsem zatím v této kapitole napsala, by mohly být jen takové zábavné teoretické úvahy o ženách a mužích. Jenomže praktické důsledky genderově stereotypních představ moc zábavné nejsou – vedou totiž k diskriminaci, většinou k diskriminaci žen. Když se totiž rozhlédneme kolem sebe, je jasné, že ony „mužské“ vlastnosti jsou v naší společnosti ceněny mnohem více než ty „ženské“.

Ano, hodně lidí tvrdí, že naše ženství je na světě ze všeho nejcennější, že si ho všichni váží, protože jen my ženy přivádíme na svět děti… A že bychom se hlavně neměly měnit, tedy míchat se do věcí čistě mužských (mimochodem – které to vlastně jsou?) a stávat se zbytečně jakýmisi mužatkami.

Tyhle krásné řeči ovšem naše složenky nezaplatí. A měřeno penězi na trhu práce, je evidentní, že „typicky ženské“ vlastnosti jsou ohodnoceny mnohem méně než vlastnosti „typicky mužské“.

Například nejrůznější odvětví a obory, kde pracuje převážná většina žen (učitelství, zdravotnictví, lehký průmysl…), jsou tradičně placeny méně než odvětví typicky mužská. V souvislosti se školstvím se často mluví a píše o tom, jak v něm muži chybějí a jak je to špatné, když děti mají pouze ženské vzory. Pokud už se nějaký ten muž ve školství objeví, mívá hned vyšší plat než stejně staré kolegyně (chlapa je potřeba si udržet – a protože je živitel, potřebuje přece více peněz!) a stává se často a rychle ředitelem školy. Nikdy jsem se však nesetkala s tím, že by si například bankéři opakovaně stěžovali, jak je to špatné, že mají na vedoucích pozicích minimum žen, a když už se tam nějaká objeví, že dostane víc peněz než její kolega (aby si ji tam udrželi).

Moje zkušenost:

V první polovině devadesátých let jsem hledala zaměstnání. Měla jsem dokončené vysokoškolské vzdělání a za sebou dvouletý pobyt v zahraničí. Kromě jiného jsem vládla třemi jazyky. V té době měli takoví lidé všechny dveře otevřené. Tedy ne úplně všichni… Pořád mi nabízeli místa všelijakých asistentek, zatímco mí spolužáci (bez znalosti jazyků) se ocitali na různých místech s perspektivou profesního růstu. V té době jsem o žádné diskriminaci žen na trhu práce nic nevěděla a chybu jsem hledala v sobě a svém životopise.

A konkrétní příklady?

Na jednom pohovoru se mě můj budoucí šéf – poté, co mě vyzkoušel z všeobecného politicko-kulturního rozhledu a informoval mě, že bych za něj chodila na jednání s politiky a jinými důležitými lidmi – zeptal, zda by mi nevadilo vařit jemu a návštěvám kafe. Úplně mě to šokovalo a řekla jsem, že vadilo. (Mohla jsem si dovolit být drzá, protože jsem věděla, že v Praze v té době nějaké slušné místo nakonec stejně najdu.) Dovedete si představit, že by se na vaření kafe ptal nějakého muže?

Na jiném pohovoru jsem se přítomných personalistek zeptala, zda má nabízené místo asistentky také nějakou možnost postupu ve firmě – prostě když se zaměstnanec osvědčí, zda může postoupit výš. Obě mě téměř seřvaly, jak si dovoluji se na takové věci ptát, když jsem ještě ani nenastoupila. Jsem přesvědčená, že u mladého muže by se takové otázce nedivily.

O způsobech, jakými lze diskriminaci čelit, píši podrobněji v kapitole „Zaměstnání po rodičovské dovolené“. Základní informace jsem ale zařadila hned na začátek knihy proto, že se s diskriminačními genderovými stereotypy nejspíše také setkáte. A to možná už jako svobodná a bezdětná, protože váš (potenciální) zaměstnavatel může mít obavy, že otěhotníte každým okamžikem. Anebo ve svém současném zaměstnání, kde si vás nadřízení dosud chválili, jenom oznámíte, že jste v jiném stavu. Důkazy o diskriminaci existují ve statistikách – rozdíly v nezaměstnanosti mezi ženami a muži jsou největší mezi 24 a 39 lety, tedy v době reprodukčního věku žen (nemluvě o tom, že nezaměstnanost žen je vyšší než u mužů prakticky ve všech věkových skupinách).

Konkrétních případů, kdy se zaměstnavatel zachová nefér k ženě jen proto, že je těhotná, bychom nepochybně mohli nasbírat celou řadu. Jeden za všechny:

Jana M., 41 let, projektová manažerka, půlroční dítě:

Než jsem otěhotněla, pracovala jsem pro jednu banku na smlouvu na živnostenský list. Byli jsme dohodnutí, že mě posléze převedou na normální pracovní poměr na dobu neurčitou. Jenže pak banka fúzovala a ten pracovní poměr se oddálil. Na smlouvu jsem sice měla víc peněz, ale zase žádnou jistotu, člověka mohou vyhodit ze dne na den. Když jsem jim oznámila, že jsem těhotná, řekli „ale ty jsi tady na projekt a ten se musí dodělat“ a smlouvu se mnou skončili.

Pracovala jsem tam už devět měsíců a nikdy jsem nevytvořila dojem, že bych chtěla zůstat s dítětem doma celé tři roky. Ale oni to vůbec nechtěli řešit, nedali mi šanci. I když do mě předtím dost investovali.

Otevřené diskriminační jednání ještě není to nejhorší, co vás v tomto směru může potkat. Proti nahlas vyřčeným názorům a obviněním se alespoň můžete bránit. Většina diskriminačních předsudků, které vůči vám jako matce může váš zaměstnavatel mít, zůstane bohužel nejspíš skryta a bude se schovávat za úplně jiné záminky. Čelit se tomu dá velice těžko. Každopádně jednou věcí nemůžete nic zkazit: Když se budete snažit být nejlepší ze všech a naprosto spolehlivá.

Za výlučně mužskou záležitost se dlouho považovalo například hraní v symfonických orchestrech (později bylo mužské pohlaví spojováno už „jenom“ s některými konkrétními nástroji). Jako legenda se uvádí příklad filharmonie v Chicagu, kde byli mezi hráči téměř samí muži. Vedení orchestru tvrdilo, že je jim úplně jedno, kdo hraje, že prostě berou ty nejlepší. Počty žen se prudce zvýšily, až když hudebníci a hudebnice ucházející se o práci začali hrát za plentou. Výběrová komise neznala pohlaví hrající osoby a posuzovala lidi skutečně jen a pouze podle výkonu.

Podobná věc se opakovala o mnoho let později, tuším v Rakousku. Do významného orchestru nechtěl šéf přijmout hráčku na trombon, ačkoli už měla za sebou řadu úspěchů. Tvrdil, že tak velký dechový nástroj nemůže žena nikdy utáhnout tak dobře jako muž. I tady se ovšem vybírali lidé za plentou, jen podle poslechu – a jaké bylo šéfovo překvapení, když odmítnutá trombonistka vyšla z konkurzu jako nejlepší!

O mužských zaměstnancích se automaticky předpokládá, že se za všech okolností soustředí na práci a každodenní starosti o rodinu prakticky neřeší. V případě pracovního trhu je tento stereotyp pro muže spíše přínosem.

Ale i muži kvůli genderovým stereotypům trpí – například při péči o dítě, když jim společnost nevěří, že jsou schopni starat se o něj stejně dobře jako matka. Podrobněji o tom píši v kapitole „Tatínek na rodičovské dovolené“. Ovšem když muž o dítě pečuje, může se stát obětí naprosto stejné diskriminace jako žena:

Petr K., 40 let, manažer, osmiletý syn:

Přihlásil jsem se do výběrového řízení na funkci ředitele lidských zdrojů. Pozice přesně odpovídala mým předchozím zkušenostem a také mi dali najevo, že jsem jejich horký favorit. Na poslední pohovor jsem přišel i s tehdy sedmiletým synem – byly zrovna velikonoční prázdniny a na mně byla řada při střídavé výchově. Nepřišlo mi na tom nic zvláštního, posadil jsem ho na recepci a on si celou dobu kreslil, nikdo o něm nevěděl. A pak jsem zjistil, že když mě generální ředitel uviděl s dítětem, nejenže o mě zcela ztratil zájem, ale dokonce se urazil, že jsem si dovolil syna na pohovor přivést!

Zdeněk T., 38 let, počítačový odborník, dvě děti ve věku 8 a 11 let:

Byl jsem na rodičovské dovolené s oběma dětmi a mám to samozřejmě napsané v životopise. Když jsem pak nastupoval do nového zaměstnání, vymáhali na mě na personálním ústní slib, že kdybychom měli třetí, že už na rodičovskou nepůjdu.