[ 31.7.2009, Kristýna Ciprová, Gender Studies, o.p.s. Kultura > Kultura a umění ]

„Mohli bychom takhle žít navždy,“ říká svému otci Josephine, jedna z hlavních hrdinek francouzského filmu 35 panáků rumu, který natočila režisérka Claire Denis. Koho z nás to někdy nenapadlo? Prodloužit momenty štěstí, vazeb, citů, a doufat, že vydrží dost dlouho, abychom najednou nedošli k jejich konci. Jenže co když je pocit štěstí spojený také s určitým druhem závislosti? Co když svoboda musí jít ruku v ruce s osamostatněním se a přiznáním si vlastní dospělosti?

Každodenní život mladé ženy Josephine a jejího otce Lionela, plný drobných rituálů, se na první pohled odvíjí s podobnou pravidelností jako rytmus kolejí, na kterých Lionel řídí vlaky. Pomalé, až monotónní tempo filmu (které dokonale dokresluje i hudební doprovod a dlouhé záběry ubíhajících kolejí), které jakoby kopíruje zdánlivě neměnný stav věcí, je však záměrně matoucí. Divák/divačka musí hledat pod povrchem: podstatně výmluvnější jsou v tomto filmu pohledy, gesta, objetí.

Ačkoli Lionel a Josephine tvoří harmonickou domácnost, kde jejich vazba svou důvěrností a láskyplností přesahuje běžné vztahy dcer a otců, nemohou být a ani nejsou ve svém soužití sami. Jejich život s nimi v rámci jednoho činžovního domu sdílí ještě Gabrielle, bývalá Lionelova přítelkyně, a Noé, mladý muž, který je věčně někde na cestách. Do povahy vztahů mezi těmito lidmi nahlížíme postupně, a i tak se spíše domýšlíme. I scéna v baru, která nepochybně patří mezi ty sdílnější, pracuje především s pohyby těl a výměnou pohledů jednotlivých protagonistů.

I díky tomu vyvstává – přes všechnu všednost, kterou se na první pohled životy i chování hlavních hrdinů a hrdinek filmu vyznačuje – nenápadná, ale nepopiratelná síla vztahu mezi Josephine a Lionelem. Síla, která by mohla být i ničivá. Josephine pro svého otce vaří, uklízí – ačkoli ten ji mnohokrát prosí, aby to nedělala – a zdá se, že to chce dělat navždy. Lionel na jednu stranu dceru pobízí, aby se na něj nevázala, zároveň však žárlivě sleduje každého muže, který o jeho dceru projeví zájem. Vystoupení z tohoto kruhu je tak náročné, že vyžaduje konzumaci pětatřiceti panáků rumu.

Zkoumání vztahů mezi rodiči a dětmi není v kinematografii nijak výjimečné, přesto příběh, který vypráví Denis, přesahuje obvyklé schéma. Možná proto, že je tu tak silný důraz na otcovství. Otcovství, ve kterém je postava otce pečující, emotivní a vyjadřující lásku. Sice beze slov, ale o to silněji.

Film 35 panáků rumu uvádí od 16. července Artcam.