[ 24.7.2009, Marcia Romano Kultura > Kultura a umění ]

Od 16. července je v kinech film 35 panáků rumu od režisérky Claire Denis. Claire Denis se narodila v Paříži, ale dětství strávila v koloniální Africe, kde její otec působil jako důstojník. Toto období se později stalo námětem jejího režijního debutu Čokoláda. Čeští diváci znají tvorbu Claire Denisové z filmových festivalů, kam jsou její filmy pravidelně zařazovány.

Řekla jste, že Vám ve vašich filmech nejde o kritiku, ale naopak o „nezáměrnost“. Odráží se to také ve 35 panácích rumu?

Neřekla bych, že ty filmy vznikají náhodou. Vždycky mě ale samotnou překvapí. Stopa, kterou za sobou zanechají, tvoří mezi nimi bez pochyby určitou vazbu. Vypadá to sice, že vznikají náhodou, ale ve skutečnosti se nejdřív ptám, zdali je v mém předchozím filmu něco, co mi minule uniklo nebo jsem to nevyjádřila, a teď se vynořuje. Nemá to však nic společného s nějakým plánem. Někdo jiný by v tom mohl vidět určitou kontinuitu, ale já to cítím jako zcela chaotické. Nikdy nemám pocit uspořádanosti.

Kdy se tedy poprvé „vynořila“ myšlenka na 35 panáků rumu?

Pravděpodobně tu byla od začátku, protože je to příběh, který se vyprávěl po celé mé dětství. Je to příběh o mém dědečkovi, který sám vychovával mou matku. Ani později se už znovu neoženil a neměl žádné další děti. Já a mí sourozenci jsme si uvědomovali, jak moc bylo pro naši matku zásadní, že byla jedinou dcerou tohoto muže. My jsme nikdy nemuseli projít tak obtížným vztahem. A pak, když o mnoho let později byla v Paříži retrospektiva japonského režiséra Jasudžira Ozu, vzala jsem na ni svoji matku. Postava otce v Ozuových filmech nám oběma silně připomněla matčina otce a mého dědečka. Způsob, jakým tu byly vyjádřeny pocity a vztahy, mě vrátil k myšlence natočit 35 panáků rumu. Ve skutečnosti jsem ten nápad nejprve zavrhla, protože jsem nevěděla, kdo by toho muže mohl hrát. Můj dědeček byl Brazilec a bylo znát, že nepochází z Francie. Byl cizinec a navíc jeho jedinou rodinou byla dcera. Už jako malá jsem cítila, že nemá nikoho jiného než ji. A i když se maminka provdala a měla děti, vždycky byl víc jejím otcem, než naším dědečkem. Věděli jsme, že nás má rád mnohem méně než ji. A tak, protože jsem neměla ani tušení, kdo by jej mohl hrát, blokovala jsem ten projekt sama v sobě.

Nikdo, kromě Alexe Descase…

Ano, Alex. On byl přesně takový, v jakého jsem doufala. Dokáže vyjádřit pocity intenzivně, a přitom tiše. Být dcerou takového muže na jedné straně znamená mít v něj úplnou důvěru, ale přitom si uvědomovat jeho křehkost, a také vnímat jeho přitažlivost. Kdyby Alex vyjadřoval jen toho oddaného a jemného otec, což by stačilo, ale on je navíc skutečně přitažlivý.

A proto jejich vztah ve filmu připomíná soužití páru?

Ano, na první pohled se to tak zdá. Z toho důvodu jsme s Jaen-Polem Fargeau (spoluscenáristou) napsali první scénu filmu, jako když se po pracovním dnu schází doma pár. Teprve na konci scény, až si jde každý lehnout do své postele, poznáme, že to tak není. Jakmile jsme začali pracovat s Alexem a Mati, všimla jsem si na Alexovi jak se mění. Když se jí třeba ptal, ať si jde k němu lehnout, trochu se stáhl. Scéna tak proběhla bez dvojznačnosti a jeho gesto zůstalo otcovské. A ani pro Mati pak žádné mazlení nebo polibek s Alexem jako filmovým otcem nemělo nádech dvojznačnosti.

Snad kromě té taneční scény…

Důvod, proč Alex jako Lionel vyzve svou dceru tančit je ve skutečnosti ten, aby povzbudil Noéa, mladého souseda zamilovaného do Joséphine. Je to dráždivá scéna, protože se v ní odehrává vlastně rituál, v němž otec předává svou dceru jinému mužii. Přesně tohle chvění bylo cítit i na place.

A je to i ten důvod, proč Joséphine nakonec odmítne Noého polibek?

Joséphine svého souseda ještě nevnímá jako možného milence (je součástí domu, jejího života, ale políbit se s ním před otcem je pro ni nečekané). Krůček po krůčku je nakonec dotlačena přijmout polibek od někoho, koho si sama nevybrala. Teprve pak si položí otázku, jestli bude stále poslušná dcera nebo začne o sobě rozhodovat sama. Ví, že její soused – vlk v rouše beránčím – z této situace těží. A pravděpodobně i jeho tahle pozice dráždí. Přesto, po všem tom laškování na domovních schodech, je to skutečný polibek. Joséphine konečně poznává, že Noé není jen „ten milý soused“. Jeho touha, ale i otcova blízkost a všudypřítomné erotické chvění, ji nakonec zlomí. A protože i ona se bojí představy, že by otce měla opustit, je pro ni Noé menším rizikem, než někdo z vnějšku mimo jejich dům. Svoje touhy tak nebude muset dělit.

Využije toho jak Noé, tak i otec, který zůstane přes noc v baru s jeho majitelkou…

Lionel jen chtěl všem ukázat, že je volný, že ani jeden nejsou vězni tohoto zvláštního rodinného pouta. Pro něj to je způsob, jak se osvobodit, a jistě to udělal už mnohokrát. Tentokrát však tím chtěl otevřít oči Joséphine, že si může vybrat i někoho zvenčí, a že erotická touha je osvobodivá.

Vztahy, které film popisuje, jsou silně zatíženy vzájemnou starostlivostí…

Je to tak – a v tom jsem také shledávala nebezpečí. Milovat znamená mít neustálý strach o milovaného. Z toho důvodu jsme do filmu dali scénu s koněm, která odkazuje na Goetheovu poému, v níž otec odveze syna na koni do vřesovišť, aby ho tak zbavil horečky. Říká se, že otcové jsou vůči svým dětem méně starostliví, než-li matky. Ale já si tím nejsem jistá. Muži nemohou být k dcerám tak intimní, jako matky, a tak je musí sledovat z mírného odstupu.

Na prvním místě je vztah Lionela a Joséphine a ostatní mohou jen vyčkávat…

Tento typ lásky odsouvá ostatní na zadní kolej. Gabrielle, která se touží stát součástí jejich rodiny, smí jen čekat za dveřmi. A ačkoli je Lionel dobrý přítel Reného, kolegy z práce, který dostane vyhazov, jeho sebevraždu neodvrátí. Lionel je smrtí Reného sice zdrcen, ale rozhodně se necítí vinen. Jeho životem, jedinou citadelou, je Joséphine. Ostatní tento práh nemohou překročit.

Ačkoli to není zcela zřejmé, domníváme se, že ten, koho Lionel objeví na kolejích mrtvého, je právě René.

Ano, často mám pocit, že život je přesně takový. Když je člověk propuštěn nebo poslán předčasně do důchodu, je to jako byste ho postavili na perón a nechali ho tam. Láska je také takový vlak. Vystoupit z něj vždycky znamená riskovat život.

Když jsem ležela po nějaké operaci, poslouchala jsem rádio a jednou jsem naladila pořad o tom, co čtou lidé v RER (pařížské regionální expresní linky): noviny, romány, pracovní dokumenty, ale také Korán nebo Bibli. Na závěr vysílání se zeptali samotného řidiče vlaku. „Vy vlastně při řízení číst nemůžete, že?“, a řidič na to řekl: „To je sice pravda, ale knihy jsou pro mě moc důležité.“ „A co máte teď rozečtené?“ Řidič odpověděl: „Čtu Mars od Fritéze Zorna.“ „A jak se Vám to líbí?“ Na to řidič odpověděl: „Nutí mě to přemýšlet o mém životě a vybavovat si všechny ty momenty, kdy jsem měl chuť spáchat sebevraždu.“ Potom se rozhovor svedl na téma sebevraždy a o tom, jak osamělost v řídící kabině navádí k nebezpečným introspekcím. Tohle vysílání se stalo mým fetišem.

Opět jste ve svém filmu ukázala neznámou Paříž. Lidé, kteří žijí daleko od centra, nepřicházejí odnikud. Ocitáme se v Paříži popsané skrze tratě. Jsme uvnitř i na okrajích, ale nikdy v jejím „centru“…

RER na rozdíl od metra nedopravuje lidi do pravého srdce města. Vozí je jen na okraj a z něj zase zpět na předměstí. Zatímco město vlaky RER ignoruje, metro je jeho nedílnou součástí. Řidiči RER ale vědí, že pro cestující na předměstí jsou vlaky součástí jejich života, a jsou na to náležitě pyšní.

Jak probíhalo natáčení na podzemních tratích?

Hodně nám pomohla SNCF (Společnost francouzské národní železnice). S Jean-Polem se nám nejvíc líbila trasa na sever, kde se otevírá horizont a proniká daleko víc světla. O „geografii“ filmu jsme s Jean-Polem mluvili ještě dřív, než jsme se pustili do scénáře. Během natáčení jsem měla strach, abychom řidiče nerušili, ale ti mi pak přímo řekli, ať si nedělám starosti, že to natočí se mnou. Přišli s plánem, kdy a kde natočit noční scénu nebo tu s koněm. Poradili také Alexovi, který si také vyzkoušel řídit RER a zakusil i onu intenzivní samotu uvnitř kabiny.

Film je orámován dvěma situacemi: odchodem do důchodu a svatbou. Obě scény spojuje historka o 35 panácích rumu. Co je to za příběh, jenž dal filmu jméno, ale který se nikdy neodhalí?

Vzpomněla jsem si na jednu báchorku o karibských pirátech, v níž otec říká: „v den, kdy uneseš moji dceru, se namažu“. Chtěli jsme k tomu s Jean-Polem napsat nějaký příběh, ale nakonec jsme si řekli, že bude lepší, když to nebude jasné.

Vypadá to, jako by jen otec s dcerou žili v přítomnosti a všichni ostatní byli tak nějak zamrzlí v minulosti: Noé se svou starou kočkou v bytě po rodičích, Gabrielle a její ztracená láska, René svázaný s práci, o kterou přišel. Všichni se odvíjejí od Lionela a Joséphine, kolem těch zavřených dveří, za nimiž se každý den odehrává krása každodennosti…

V očích druhých je to egoismus. Ale je to láska, která činí přítomnost příjemnou. Láska, a nejenom mezi milenci, dodává přítomnosti kouzlo. Je to přesně tak, jak Lionel říká, když přinese domů parní hrnec na rýži: „Takhle je nám dobře, teď a tady.“. Myslím, že je dobré vědět, že taková láska dodává sílu a chrání. Jejich jednota tvoří neproniknutelný kruh.

Aby z tohoto kruhu mohli vykročit, musejí se vydat ještě na poslední dlouhou cestu do Německa…

Říkala jsem si, že bychom se ve filmu měli dozvědět něco i o matce. Abychom vysvětlili, proč je Joséphine míšenka, nestačilo by ukázat jen matčinu fotku. A tak jsem si představila, že by mohla žít v úplně jiné zemi, než je Francie, jako by na konci dálnice byla úplně jiná země. Vzpomněla jsem si na tu německou planinu na baltickém pobřeží mezi Hamburgem a Lübeckem. Už je to dávno, co jsem viděla ty dětské lampiónové průvody k oslavě zimního slunovratu, jak zpívají „lucerno, lucerno, nezhasínej“. Tohle ale není Lionelova země, pochází odtamtud, kde s podzimem není třeba rozsvěcet lucerny. Jeho dcera je však napůl.

Pro Mati Diop, která ztvárnila Joséphine, to byla první filmová role…

Jednoho dne jsem v metru na nádraží Gare de l´Est uviděla dívka. Bylo to ještě před tím, než jsme začali psát a já si řekla: „přesně tu chci“. Měla jsem chuť za ni běžet, abych jí požádala o telefonní číslo, ale na to bylo příliš brzy, a tak jsem neměla odvahu. Tu tvář jsem chtěla, úplně mě ohromila. Hledala jsem ji dlouho. Její obličej byl kulatý, masitý, a pevný. Samozřejmě ale nešlo oslovit nějakou jinou dívku s tím, že se někomu podobá. Teprve Grégoire Colin mi představil Mati… Grégoir mě dobře zná. Získala si mě už po několika zkouškách s Agnès, mojí kameramankou. Byla to ona a nikdo jiný. Vůbec jsem ji neznala, nevěděla jsem, že studovala ve Fresnoy (progresivní francouzské studio zaměřené na audiovisuální tvorbu), a že je neteří známého senegalského režiséra Djirbi Diop Mambety. Lapila mě do své sítě. Ale i po tom prvním omámení jsem viděla, jak přesně svou postavu dovede ztvárnit.

A co sousedé a přátelé?

Nejprve Grégoire... Tohle jsem ještě nikde neřekla, ale jednou mi takový zkroušený povídá před dveřmi: „No a co já? Proč v tom příběhu také nejsem?“, „Dobře, Grégoire, budeš milenec.“. Jako kdybych si sama nechtěla přiznat, že jsem na něj myslela od první chvíle. Bylo to až skoro trapné a trochu to narušilo i vzájemnou důvěru. Ale myslím, že pak se to spravilo. Velice ráda s Grégoirem natáčím. Baví mě mezi nás stavět překážky, abych se pak k němu mohla znovu a jako by náhodou vracet. Nechtěla jsem, aby byl tím Grégoirem z ostatních filmů. Chtěla jsem, aby byl někým jiným, aby měl šmrnc piráta. Říkal nám potom: „Jsem réunionský cikán.“

Nicole Dogueová (Gabrielle) je herečka, kterou jsem znala z divadla a mám ji moc ráda. S Alexem už pracovala, a tak jsem věděla, že bude lépe snášet vztah své postavy vůči Alexově Lionelovi, jehož miluje a doufá, že přestože ji neustále odmítá, nakonec se jí dostane alespoň trochu lásky.

A nakonec Julieth Mars-Toussaint, který není herec ale malíř a je to nejlepší Alexův přítel, jenž žije v Německu. Ačkoli dlouho váhal, protože se bál, roli Reného nakonec přijal.

Kameru, jako vždy, dělala Agnès Godardová…

Nevěděla jsem, jestli bude Agnès moci ten film dělat. Díky své práci je pořád někde jinde. Rovnou jsem jí ale řekla, že bez ní ten film nevznikne, protože spolu s Alexem, Grégoirem, Jean-Polem a Arnaudem (Arnaud de Moleron, výtvarník) je součástí „naší rodiny“. Bez ní jsem si ten film nedovedla představit. Agnès vidí věci stejně jako já. Naše pohledy jsou sladěné. Nejen sladěné, ale přímo v souladu. Máme stejný cit pro věci, vztah k prostředí a líbí se nám stejné typy tváří. Je to víc, než stejný pohled. Nemusíme si zdaleka všechno říkat.

O hudbě Tindersticks, kteří dělali soundtrack k Nénnette a Boni a Miluji tě k sežrání, jste řekla, že „vychází z hloubi mysli“. V 35 panácích rumu je jejich hudba všudypřítomná a neodbytná…

Ve střižně mi Stuart (Stuart Staples, vedoucí člen Tindersticks) řekl, že udělá jen základní téma, protože to nepotřebuje mnoho hudby. Ale ve skutečnosti hudba ten film hodně podpořila, tak jako břečťan, který se pne po celé zdi. Pro mě je tak Stuart přítomen v celém filmu. Když jsem mu poslala scénář, nic jsem mu k tomu neřekla. Stuart má totiž jedinou dceru. Navíc nikdy nepotřeboval explikace. Scénáře vždy hned pochopil více méně tak, jak jsem je zamýšlela a naopak mi jeho pohled ozřejmil něco, co mě ani nenapadlo. Hodně mě ovlivnil. Dlouho jsem si myslela, že spolu úplně nevycházíme, ale ve skutečnosti jsme stejného smýšlení. Měla jsem dojem, a možná jsem si to jen vysnila, že mi jednou řekl „tenhle příběh je pro mě“. Jako kdyby mi chtěl říct „rozumím tomu líp než ty“.

Poprvé s Vámi na střihu pracoval Guy Lecorne…

Guy dodal filmu vnitřní rytmus, který nikdy nenarušil. Bylo to spojenectví a ve střižně jsem ho mohla dobře poznat. Je to střihač, který na prvním místě sleduje významovou linku. Velcí střihači vidí do každého filmu a jdou až na jeho dřeň. Bez lítosti se drží cesty vytyčené scénářem. I když si myslíme, že kdoví jak vidíme do scénáře, vždycky je těžké objevit jeho podstatu. Guy mě nepotřeboval poznávat, nejprve se seznámil s filmem a teprve potom jsme na řadu přišli my.

Po Nechce se mi spát a V pátek večer je tohle už třetí film, který produkoval Bruno Pesery…

Myslím, že Bruno hned poznal, na rozdíl ode mě, že tento film bude těžké produkovat. Je tak trochu mimo normy. Když mi to došlo, dostala jsem strach, a málem jsem se ho vzdala. Bruno mě ale uklidnil. Postavil mě na koleje, a to není slovní hříčka. Nikdy nezastíral křehkost toho filmu, ale vždy mi dodával odvahu. Jemu vděčím za to, že nás přivedl do Arte a dohodl německou koprodukci.

Marcia Romano (Prosinec 2008)

Překlad Sylva Poláková

Originální rozhovor dostupný na: <http://www.35rhums-lefilm.com/presse/>