[ 18.6.2009, Nina Bosničová Kultura > Jazyk a literatura ]

Anne Waldman je americká básnířka a kulturní aktivistka, která žije střídavě v New Yorku a v Coloradu. Její tvorba je často označovaná jako feministická. Do velké míry to souvisí s její sbírkou Žena v řeči bystrá, kterou v českém překladu v roce 2001 vydalo v spolupráci s Gender Studies, o.p.s. nakladatelství One Woman Press. K získání rozhovoru s touto významnou osobností současné americké literární scény jsme využili její přítomnosti na letošním ročníku Pražského festivalu spisovatelů.

Jak se ve Vašem případě snoubí kulturní aktivismus s poezií?

Nejdříve je potřeba říct, že se můj kulturní aktivismus točil především kolem specifických projektů, o které jsme svým způsobem museli bojovat. Šlo například o básnický projekt v newyorkském Kostele sv. Marka v Bowery, který začal v roce 1966. Byl to v podstatě grant od New School for Social Research. Šlo o skupinu sociologů, kteří se pokoušeli, za prezidenta Lyndona Johnsona, získat peníze od vlády na pomoc odcizené mládeži z jihovýchodní části Manhattanu. Peníze, což bylo neobvyklé, byly určeny pro umělce z této části New Yorku, především však pro básníky, filmaře a lidi od divadla. Já jsem byla součástí tohoto projektu hned od samého začátku, nejdříve jako zástupkyně a pak, od roku 1968, jako ředitelka.Začalo to ale dříve. Již jako dítě jsem měla svůj malý časopis, jakési malé domácí noviny, vždy jsem se zajímala o spolupráci s lidmi. Já jsem se vlastně již narodila do zajímavé, bohémské, politicky progresivní rodiny v New Yorku a žila jsem v ulici MacDougal, což je samotné srdce Greenwich Village. Moje matka měla velmi zajímavý život – v roce 1929 odešla žít do Řecka s alternativní komunitou Ludditů, kteří si sami vyráběli oblečení a obuv. Byla to umělecká skupina soustředěná okolo známého řeckého básníka Angelose Sikelianose. Když moje matka opustila Řecko před válkou, šla do Paříže, kde se stýkala s umělci, kteří tam žili v exilu… Když jsem byla ještě na vysoké škole, bylo mi asi 20, dostala jsem se na Básnickou konferenci do Berkeley v Kalifornii. Tam jsem založila časopis, seznámila jsem se s jinými básníky a básnířkami, navštívila jsem Mexiko a měla jsem tedy už poměrně pevně danou životní cestu, což je skvělé, když se to stane v tak mladém věku. I když jsem, samozřejmě, ještě netušila, co to znamená z hlediska přežití…V mnoha ohledech také doba byla neklidná – válka ve Vietnamu, různé boje za občanská práva, práva žen – všechny tyto věci již byly cítit ve vzduchu. Ale já osobně jsem se soustředila na vytváření a udržení uměleckých komunit, jako byla ta u sv. Marka. V roce 1974 jsme byli s Allenem Ginsbergem a Dianou Di Prima pozvání do Colorada zúčastnit se nového projektu Univerzity Naropa, kterou založil tibetský buddhistický učitel. Já jsem se o Buddhismus zajímala již dříve, v té době jsem navštívila Indii a začala zkoumat tyto asijské a z uměleckého úhlu pohledu alternativní cesty tvořivosti, které nebyly součástí standardního vzdělávacího systému. Takže toto bylo zcela jistě také určující. Byla jsem také přitahována lidmi jako Jerry Rubin a Abbie Hoffman a k hravým, teatrálním, dadaistickým aktivitám, jako byl protest vedený Abbiem (Hoffmanem) na newyorkské burze. Chtěla jsem zůstat s poezií a básníky, protože básníci žili v porovnání se širší kulturou velmi okrajovým životem. V New Yorku té doby na severu Manhattanu existovala velmi oficiální básnícká scéna s oficiálními publikacemi, dominovali jí muži a byla poměrně strohá a nudná. Naopak my, na jihu Manhattanu, jsme vytvářeli svoji vlastní subkulturu s vlastním malým vydavatelstvím a tiskárnou. Říkali jsme tomu mimeografická revoluce. Takže moje první publikace byly tyto vlastnoručně vyrobené svazky. Ale měli jsme sebevědomí, jak jsem již mnohokrát říkala, nikdo vás nežádá o to, abyste se stala básnířkou. Takže místo abychom čekali na to, zda uspějeme ve světě velkých vydavatelství oficiální básnické scény a podobně, začali jsme vytvářet svůj vlastní svět…měla jsem několik časopisů, organizovala jsem večery poezie a žádala lidi o výuku v básnických dílnách. I v rámci Univerzity Naropa jsme vytvořili jakousi subkulturu – Školu Jacka Kerouaca. Když jsme začínali, neměli jsme nic, ani místnost ani telefon. Ale cítili jsme nutnou potřebu realizace alternativního projektu, který by byl napojený na vzdělávací proces, ale zároveň by byl nápaditý, experimentální, ne tak oficiální a akademický. Celé roky jsme neměli plnou akreditaci, získali jsme ji až v 80. letech.

Řekněte nám prosím pár slov o své tvůrčí dráze.

Průlomem byla moje kniha Žena v řeči bystrá, která byla první z mých delších kusů. V současnosti píši spíše básnické knihy – hybridní, na pokračování, pátravé – než jednotlivé básně. Můj nejambicióznější poetický projekt Iovis trvá 25 let. Je to dlouhá epická báseň, skoro osmisetstránková, která se zaobírá patriarchátem. Epos je považován za maskulinní formu. Teď dokončuji Knihu III. Hlavním cílem je zachytit můj vlastní život, jedna část pokrývá mé cesty, ne nevyhnutně mé v autobiografickém slova smyslu, spíše cesty ženského vědomí časem. Zabývám se také harmonií ženské a mužské energie, různými druhy genderů, názorem, že gender je konstrukt. Do textů jsem vložila materiály z různých míst, sny, dopisy, které mi lidé píší, otázky a odpovědi, jakoby z malých divadelních her, opisy věcí, koláže…takže v básni je spousta nití, některé jsou vetkány vědomě, jiné méně. Je to skutečně aktivní poetická architektura. Kniha obsahuje také orální a performativní segmenty. Hodně jsem spolupracovala se svým synem Ambrosem, který je skladatel a hudebník, některé části jsou dokonce zachyceny na dvou CD-romech. Ambrose je také součástí básně, jakýmsi Vergiliem, průvodcem této mé Božské komedie. Bylo mu pět, když jsem Iovis začala psát. Knihu je možné vnímat i jako dar dítěti-chlapci od jeho kulturně feministické matky. Má nejnovější kniha se pak jmenuje Manatee/Humanity (Kapustňák/Lidstvo). Jde o tříletý projekt. Je to dlouhá báseň o evoluci, pocitu ohrožení druhů. Kapustňák je zvíře, savec, podobný mrožovi či tuleňovi – který žije u pobřeží Floridy a ve Střední a Jižní Americe. Lidé ho považují za velmi ošklivého, mě spíše fascinuje, zdá se mi velkou neznámou.

Co to, podle Vás, je ženská literatura? Co tvůrčí psaní dělá ženským?

To, do jisté míry, záleží na žánrech. Například, vezměte žánr memoárů. Diane Di Prima má knihu nazvanou Recollections of My Life as a Woman (Vzpomínky na můj život jako život ženy), což je velmi záměrné. Popisuje v nich příběhy z doby, kdy se snažila být básnířkou. V době beatnické generace mnoho žen psalo velmi zajímavé memoáry a deníky. Nebyla to tedy ani fikce Jacka Kerouaca, ani výbušná radikální poezie Allana Ginsberga. Nechci říct, že to byla vysloveně ženská literatura, ale je pravdou, že v té době byly mužům dostupné jiné věci než ženám, jiné přenosy filozofie, psychologie, literatury. Muži spolu víc mluvili, měli jiné diskurzy, do kterých ženy nebyly zapojeny. Poezii psala také Joanne Kryger, bývalá manželka Garyho Snydera. I tak, její nejzajímavější knihou je deník, ve kterém popisuje, jak žila v Japonsku a pak cestovala v Indii s Allenem Ginsbergem a Peterem Olafskym. Jmenuje se to The Japan and India Journals (Japonský a indický deník). Deník je psán z perspektivy ženy, která cestuje s těmito chlápky – beatníky, hledači duchovního, po Indii a je to velmi, velmi vtipné. Ona vystupuje v roli zapisovatelky, šprýmařky a trošku drbny. Myslím, že tento druh tvorby, kdy se píše z osobní zkušenosti v memoárech, má velmi specifickou perspektivu a úhel pohledu. Jiné žánry, jako například poezie, můžou gender překročit. Já se vždy zajímám o dynamiku změny perspektivy, která není nevyhnutelně ani mužská ani ženská, také se zajímám o transgender a pojetí těla jako tekuté struktury. Obecně platí, že v těchto experimentálních formách je spousta možností – tvar stránky, tvar formátu, vícehlas, několikanásobné střídání genderu a perspektivy. Měla jsem blízkou přítelkyni a studentku, která byla transgenderka a která nedávno zemřela. Jmenovala se Cari Edwards a byla mi v tomto směru velkou učitelkou. Moje kniha Manatee/Humanity je zčásti věnovaná jí a dalšímu příteli-muži, který zemřel na AIDS.

Považujete se za feministku? Média a různé akademické zdroje Vás tak často označují.

Popravdě, nejsem si úplně jistá, jaké jsou dnešní termíny a jejich definice. Teď vyšla ve Státech nová kniha na téma poezie ženského hnutí, ve které jsem zahrnuta. Nikdy jsem však nebyla úplně s to připojit se k nějakému hnutí či programu absolutně. Snažím se podporovat mnohé iniciativy, ale abych se někam přímo zapsala, to spíše ne. Nemám ráda ani absolutistický jazyk. Je tady americká Strana zelených…či étos hnutí Yippies. Mým étosem byla vždy práva básnířky. Mám také blízko k anarchismu. Já se především snažím o pěstování kultury poezie, je pravda, že mnohokrát jsem se rozhlédla kolem sebe a uvědomila si, že v této konkrétní kultuře není dostatek žen. Pokouším se podporovat studenty a studentky, aby si založili své vlastní nakladatelství, aby zorganizovali sérii autorských čtení a podobně. I když je důležité získávat akademické tituly a působit v akademii jako vyučující, snažím se na studující spíše působit v tom směru, aby vynesli umění a poezii do veřejného prostoru, ať už jde o práci s dětmi nebo nějaké více experimentální projekty. A také jsem, samozřejmě, byla aktivní v podpoře Barackovi Obamovi a na demonstracích proti válkám. Mnoho žen v USA přináší s sebou politickou naději a snahu vnést do těchto různých procesů světlo, vzduch a rozum. Když se řekne feminismus, pro mě je to boj žen za volební právo, vyšší mzdy, zařízení péče o děti, rovnost. Rovnost je ještě stále problém. Takže mi jde o konkrétní problémy, na kterých by měl každý pracovat z pozice aktivního občanství – není nutné být básníkem/básnířkou, abyste se mohli zapojit. Často se mě lidé ptají, kde jsou v USA mladí lidé, kde je aktivismus. Musím říct, že neúnavné aktivity mládeže mají vysoký podíl na zvolení Obamy. Mládež se také sdružuje kolem environmentálních záležitostí. Dá se o tom hovořit i z Buddhistického pohledu na existenci ženské energie (kterou mají i muži), která tvoří, vyživuje, chrání a uvědomuje si okolí a životní prostředí.

Proč si myslíte, že se tak mnoho současných spisovatelek, i když píši díla, která se dají označit jako feministická, od feminismu distancuje?

Pro kohokoliv mladšího může být problém identifikovat se s touto „nálepkou“. Tak mnoho se přece v našem světě změnilo od revolučních dob amerického, britského, evropského feminismu, svět se pohybuje tak rychle, je v něm velká propojenost. Možná je vhodný čas na redefinici feminismu. Každopádně si ale myslím, že naše energie by měla směřovat na pomoc ženským válečným obětem znásilnění, boj proti hrůznému zacházení se ženami a dětmi v utečeneckých táborech, proti zkorumpovaným vládám neochotným postarat se o své občany a občanky. Musíme psát dopisy, chodit k volbám, vytvářet koalice, spolupracovat s organizacemi, které se v tomto směru snaží něco dělat, atd. Ale spíše než se ztrácet v teorii, by si člověk, podle mého názoru, měl dění kolem uvědomovat a být aktivní. Z pohledu tvůrčího psaní je to něco trochu jiného. Mnoho spisovatelů a spisovatelek se necítí být politicky motivovaných, ale moje práce, jak já jí cítím, pokrývá ty nejrůznější společenské oblasti, včetně genderových. Vždy mě zajímala mužsko-ženská dynamika, čarodějnická energie - a jak stárnu, zajímám se ve zvýšené míře i o zkoumání vědomí zmoudřelé staré ženy.

Je genderová rovnost realitou ve Spojených Státech Amerických?

Je to lepší než v minulosti. A Obama dělá dobře, že do mocenských pozic jmenuje ženy – Hillary Clinton na post ministryně zahraničních věcí, Soniu Sotomayor na Nejvyšší soud. A pak je také možné zmínit podporu diverzity a inkluze v televizi a v médiích obecně. Často je ta mediální reprezentace menšin stereotypní, ale i tak to pomáhá oslabit jisté předsudky, když lidé častěji vidí například gaye ve filmu. Koneckonců, nikdo se nechce pořad koukat jenom na dominantní, protestantské, bílé, zdravé muže.