„Vyzýváme všechny, co mají před maturitou (shministiyot) v našem věku, aby se sami sebe zeptali: Čemu a komu sloužíme, když nastoupíme na povinnou vojenskou službu? Proč tam vlastně nastupujeme? Jakou realitu vytváříme tím, že sloužíme v okupační armádě? Chceme mír (…)”

Tato zdánlivě vzletná a obecná proklamace šedesáti lidí, kteří odmítají nastoupit na povinnou vojnu v otevřeném dopise z roku 2021 má velmi racionální základ. Ve společnosti státu, který drží svoji existenci v oblasti především vojensky a k tomu je ještě okupační mocností, a kde děti procházejí od předškolního vzdělávání brainwashingem (mimochodem podobně jako palestinské děti), je potřeba se ptát po základním smyslu toho, jak je celý systém postaven. 

„Od začátku války nepíšu pro děti. Mám pocit, že tato část mého psaní nebo jazykový systém v mé hlavě se právě zlomil. Nevím, jak mám psát pro děti, které prožívají válku nebo které žijí ve válce. Potřebuji nějaký čas a prostor, abych to přehodnotila. Mám své starší knihy a snažím se, jak nejlépe umím.” (...) „Ve válce cítíte vše mnohem výrazněji, ostřeji. Každou věc. Opravdu to vše cítím na fyzické úrovni. Ačkoliv se pořádně nevidím  v zrcadle. A vím, že toto je velmi běžná věc u žen a dívek, u mých kamarádek i u dobrovolnic, se kterými pracuji. Nikdy jsem to neslyšela od žádného muže. Vidíme ty, kterým chceme pomoci, ale nějak ztrácíme samy sebe, nevidíme se v zrcadle.”

Moderní historie byla v hodinách dějepisu prezentována dlouhou dobu faktograficky jako jeden uzavřený příběh, který byl vyprávěn pohledem mužů. Tento příběh byl postaven na politických dějinách, na výčtu válek, bitev, sledu významných událostí. O běžném životě lidí, rodin, dětí a o dopadech politických rozhodnutí na obyčejný život se nemluvilo ani v učebnicích, ani během hodin. Ženy byly z vyprávění příběhů až na výjimky vynechány. 

Mezinárodní mírové hnutí Ženy v černém vzniklo původně jako malá skupina izraelských žen v roce 1988. Podařilo se jim vytvořit nový formát tichého a minimalistického protestu, tzv. vigilii. Ty jsou dodnes pravidelně drženy v různých místech celého světa a jejich odkaz tak žije v nových kulisách i nadále: proti válce a za spravedlnost!

Do letošního ročníku Firmy roku: Rovné příležitosti se zapojilo mnoho zaměstnavatelů – firem i institucí, které se ve své každodenní praxi zaměřují na rovné příležitosti žen a mužů. Všem přihlášeným zaměstnavatelům děkujeme.

Nejsou stále dostatečně doceněné a veřejně známé, přitom mnohé z nich prokázaly nebývalou osobní statečnost a vlastenectví. Stejně jako muži byly ochotny za vlast položit to nejcennější, přesto si pod pojmy “hrdina druhé světové války” a “odbojář” většina české společnosti vybaví muže – statečné Tři krále, Kubiše s Gabčíkem, Františka Fajtla či Otakara Jaroše. Buďme rádi, že (nejen) tito muži-vojáci jsou konečně náležitě připomínáni, a jsou nedílnou součástí československé, respektive české paměti druhé světové války. Avšak další – nikoli druhořadou – součástí by měly být i mnohé československé ženy, jako například Marie Lastovecká-Ljalková, Helena Petránková, Dolores Šperková či Marie Moravcová. Proč jsou ženy, účastnice odboje, obecně méně známé a připomínané? 

Míla O’Sullivan, Ph.D. je výzkumnou pracovnicí v Centru globální politické ekonomie Ústavu mezinárodních vztahů. Odborně se zaměřuje na feministické mezinárodní vztahy, zejména feministickou bezpečnost a politickou ekonomii konfliktu a agendu OSN Ženy, mír a bezpečnost (Women, Peace and Security). V těchto rámcích zkoumá bezpečnostní instituce (NATO, OBSE), zahraniční politiky středoevropských zemí a situaci na Ukrajině po roce 2014, a to i prostřednictvím rozsáhlého terénního výzkumu.

Přinášíme čtenářské tipy pro děti i dospívající, které nezúží jejich pohled na svět na modrou, nebo růžovou, na tituly pro kluky, nebo pro holky. Barev je na světě mnohem víc, není třeba si žádnou z nich zakázat. Feministické smýšlení po přečtení nezaručujeme, ale širší rozhled slíbit určitě můžeme. Knihy vybírá a celou rubriku připravuje Kateřina Čopjaková, literární a komiksová kritička týdeníku Respekt a Radia Wave.

Letos proběhl již 10. jubilejní ročník akce Girls Day! Kariérního dne pro dívky (ve věku 15 až 25 let) se zúčastnilo na 120 studentek napříč regiony ve 4 firmách – Škoda Auto, Vodafone, MSD a CN Group v Praze a Mladé Boleslavi. Do kampaně se nově zapojily také ambasadorky - expertky z technických oborů. Jaké zkušenosti mají z ICT oborů a co doporučují mladým dívkám? A jak probíhal letošní Girls Day?

Kateryna Michalicyna (Mikhalitsyna) je ukrajinská spisovatelka, překladatelka, literární redaktorka, publicistka, členka PEN Ukraine a nevládní organizace New York Literary Festival v Doněcké oblasti na Ukrajině, a dobrovolnice.